Balíček poslední záchrany

 Tak protože Špaček už pomalu vyzobal všechny třešničky, tak se pomalu sadová nirvána blíží ke konci.  V posledních dnech jsme se spojili zase po dlouhé době s lidma z kempu a dozvěděl jsem se novinky, které mě rozhodně nepotěšily. Prý měly super sady/stromy a jejich maxima se pohybovala kolem 50!!! Kyblíků! My se patlali na 25 – max lehce přes 30 a oni zvládali asi 2-3 dny kolem 30-40 bez větších problémů. Prostě jsme vyzobali ty nejhorší stromy po většinu našeho pachtění na sadu, ale takovej je někdy život. Bohužel není moc kam se dovolat a podle farmáře je evidentně vše spravedlivé.

Poslouchám hudbu za $ a k tomu si jen tak sbírám, aby se neřeklo...

Ale to není to hlavní, čemu jsem se chtěl v tomhle příspěvku věnovat. Před pár dny jsem oslavil svoje čtvrtstoletí! Ano už je to krásných 25 let, co jsem se poprvé zamračil při zimní bouřce na svět v tehdejším Československu (Ano během svého krátkého života jsem byl občanem už dvou států!).  Ještě že jsem to oslavil ve Středozemi, protože hobiti jsou oficiálně plnoletí až ve 33 (Něco to má do sebe nemyslíte?), takže jsem vlastně ještě v pubertě, což vysvětluje mnohé :-) Před rokem jsem půl dne strávil ve škole na zkoušce a půl dne proseděl v práci v kanclu. Tenhle rok jsem měl to štěstí, že jsem sbíral asi 9 hodin třešně na Zélandu :-) Vše začlo jako běžný den, ale na konec sbírání jsem najednou z dálky uslyšel zpěv Happy birthday…a přišla ke mě celá moje „latino army“. Tak jsem začal přezdívat naší partě spolubydlících, protože se skládá z Argentinců, Chilanů a Španělů – mno a pak jsem tady já :-D takže celé dny slyším kolem sebe španělštinu, ale lidi jsou to naprosto super a i kvůli mně se snaží mluvit co nejvíce anglicky. Mno byl jsem v šoku, protože každý držel v ruce kyblík plnej třešní a dali mi je jako dárek :-) moc milé překvapení. Následovala mini párty – koupil jsem si za odměnu Plzničky (je to tu prakticky nejdražší pivo, ale tak 25 mi je jen jednou, ne? :-) ) a následně jsem večer dostal i dort/koláč se svíčkama :-):-)

Jeden Prsten vládne všem!

A jak vypadáte u zfoukávání svíček Vy? :-D :)

Jedna momentka do novin...

S mojí Latino army dobudeme celý třešňový svět!

Prostě parádní narozeniny. Adrian z Latino army mi ještě den před narozeninami nafotil krásně Prsten – rozhodně uvažuji, že si tuhle fotečku nechám zarámovat na zeď

 

Ovšem ten den to nebyl jediný neočekávaný dáreček, který mi přišel. Teď musím zmínit to, že jsem podědil bohužel problémy se žlučníkem, který mi byl už asi před 3 lety po několika žlučníkových záchvatech odebrán. Od té doby jsem měl naprosto minimální problémy s žlučníkem – pouze menší záchváty, ale nikdy nic tak silného jako před operací. Bohužel to platí až do Vánoc, kdy jsem si tu spojením – málo spánku, mastné jídlo (vyráběl jsem půl dne bramboráky na společnou večeři, které jsem samozřejmě průběžně testoval) a nějaký ten alkohol vyústily v docela silnou žlučníkovou příhodu – načež jsem spotřeboval všech cca 6 Febicholů (prášky právě na žlučník), které jsem si převzl na Zéland. Ano přiznávám podcenil jsem jak všechny rizikové faktory, tak nákup Febicholů před odjezdem, ale tak za poslední 3 roky jsem mohl jíst a kombinovat prakticky vždy a všechno a bez problémů, tak koho by to napadlo, že? :/ Mno a v lékárně na Zélandě, prostě léky na žlučník neznají! Přitom místní strava není o moc zdravější než Česká (samá slanina a Fish and chips), ale asi mají Maoři žlučník na pohodu, a tak je prostě nevedou. A tady se právě dostáváme k balíčku, protože jsem se o tom samozřejmě bavil s mojí maminkou, která nelenila a hnedle mi poslala balíček. Co v něm všechno bylo, můžete najít níže.

Taková KáPéZetka

Můj narozeninový oběd! Co víc si přát! :)

Ano vidíte dobře – 5 balíčků Febicholů po 50 kusech, žlučníkový čaj a další více-méně ozdravné produkty. Těch prášků jsem za poslední 3 roky od operace spotřeboval asi 10 a to i s těma, které jsem si zazobal na Vánoce. 5x50 = 250 průhledných pilulek. Podle mých skromných výpočtů (při stejné spotřebě) mám teď asi tak na 75 dalších let vystaráno. Nevím jestli mi tím nechtěla mamka říci, že mám zůstat v emigraci a nebo chtěla, abych následoval tradici, která frčela na základní škole, kdy každý kdo měl narozeniny, tak se podělil s celou třídou o oblíbené bonbónky :-) Chvíli jsem přemýšlel, že se vykašlu na třešňovou kariéru a stanu se dealerem, ale láska k třešním byla nkonec silnější :-) Takže teď tu dopisuju další blog a ke sváče zakusuje febáče a zapíjím to všechno žlučníkovým čajem – ani bych se nedivil, kdyby mi žlučník narostl nový : - D Ne hlavní poučení je, že péči a starosti maminky člověk neuteče ani na druhé straně světa – Díky mami! :-)

Silvestr v pravé poledne

Tak se znovu hlásím z hedvábných – teda třešňových galejí. Mám za sebou další 4 dny sběru po Novém roce a každý další den mě utvrzuje v názoru, že kdybych se narodil v době, kdy se společnost dělila na lovce a sběrače, tak by můj život asi neměl dlouhého trvání. I když už se poslední dny dostávám na stanovené minimum, tak je to boj a když pak večer přijde hromadná smska od farmáře, kde píše o tom kolik lidí čeká na naší práci pokud nebudeme sbírat alespoň to minimum a k tomu připíše „no stress“, tak to člověka vyloženě namotivuje. První den, co jsme sbírali po Silvestru, byl vůbec kritickej, protože jsme sbírali bílé třešně, které musely být aspoň částečně rudé (to přece dává smysl, že?) a hodně se hrotila velikost třešní. Následně jsem sbíral rudé, ale celý den byl tragický. Další dny jsme se přesunuli na jiný sad a už to šlo lépe – velké a správně rudé třešně až by měl Kim-čong il radost. Jeden týpek dal i 31 kbelíků a v smsce byl vyzdvihnut jako úderník dne. Jaké bylo překvapení, když jsem druhý den slyšel, že se zaměřili na jeho kyblíky a zjistili, že trhá úplně všechno, co mu přijde pod ruku, a tak jeho krátká, ale o to více zářivější kariéra sběrače na sadě skončila (nevím jesti byl vyhozen nebo odešel sám, ale řídil se citátem Kurta – Lepší je shořet, než vyhasnout). No uvidíme jestli moje kariéra sběrače přežije sezonu a nebo taky vyhasne dříve – čekají mě ještě cca 3-4 týdny.

Edit. - protože tyhle články píšu hrozně rychle (asi jen 2 týdny od začátku psaní do zveřejění - tak jsem se už jako sběrač vypracoval - a dostávám se přes 20 kyblíků v pohodě a mám rekord - 30 kyblíků :D )

Hnízdečko mezi třešněmi

Ale abych nepsal jen o práci – je za mnou oslava Nového roku, kterou jsem podnikl v pravé poledne českého času : - ) (Nový Zéland je v současnosti o 12 hodin napřed – to se změní ovšem s přechodem na zimní čas/v ČR na letní). V každém případě jsem měl už dlouho naplánován Silvestr v Quenstownu, což je mimochodem nádherné město, které se rozkládá převážně na březích krásného a velkého jezera. Na nápad zajet do tohoto města mě přivedl kamarád Petr, s kterým jsem bydlel přes měsíc v Christchurchu. Uspořádal veřejnou událost na Facebooku a pozval prakticky každého Čecha na Zélandu právě přes společnou FB skupinu J Petr ke mně přijel ještě s jeho kamarádem Pavlem už den předem. Druhý den jsme už před polednem vyrazili do 50 kilometrů vzdáleného Quenstownu. Tohle město je vyhlášeno jako skvělé místo pro oslavu Nového roku a to právě hlavně mezi backpackery, a proto jsme se trochu báli o solidní parkovací místo a to ani nezmiňuji (tahle fráze nedává moc smysl, když to stejně následně zmíním, že?!?) fakt, že jsme neměli domluvené a ani vymyšlené žádné místo na přespání a byli jsme mile překvapení, když jsme vjížděli kolem poledne do města, kde nebyl žádný masivní provoz a po chvíli jsme našli i volné parkovací místo před backpeckerem (což je taková lepší ubytovna určená právě pro cestovatele). Poloha byla výhodná i z toho důvodu, že jsme mohli využít sociální zařízení backapeckeru, ale hlavně jsme to měli asi 5 mnut pěšky na pláž a 10 minut do centra města. Na pláži jsme zaujali strategické místo na kraji, kde byl strom, který házel fajn stín. Sedli jsme si na pláž – vytáhli pivo a užívali si místní atmosféru. 

Poslední zapád slunce pro rok 2015

Postupně se k nám přidávali další Češi a to ať už kamarádi Petra a nebo neznámí, kteří si všimli pozvánky na FB. Kus odpoledne jsme ještě využili na procházku po městě a následně jsme už naplno zakotvili na „našem“ místečku na pláži. Za chvíli se objevila i Plznička a NAŠE vlajka (dokonce dvakrát) a v tu chvíli jsem z toho měl ještě více „český“ pocit než kdybych byl doma J Nakonec se nás na pláži sešlo něco kolem 30. Bylo super si zase popovídat „po našem“ a vládla pohodová atmosféra. 

Pohoda v domácím provedení :)

Naše vlajka a Naše pivo!

jsem to ale fešák! :-D :)

Teď by to chtělo zmínit jednu věc. V téměř celém městě platila vyhláška zákazu pití alkoholických nápojů, která prý každoročně přichází v platnost právě kolem Vánoc a Silvestra. A ta se netýká zdaleka pouze Quenstownu, ale většiny měst na NZ. Tahle skutečnost nás uvedla v trochu prekérní situaci, kterou jsme samozřejmě vyřešili tak, že jsme si piva zabalili do papírových sáčků a když šla kolem místní policie, tak jsme všechny důkazy schovali do batohů a tašek. Přístup místní policie mě příjemně překvapil, protože nedělali zbytečné problémy a pouze po nás vždycky chtěli  vyhodit plechovky, které jsme nestihli uklidit a i když samozřejmě věděli, že jsme tam nějaké to pívo vypili, tak když jsme nedělali žádné problémy, tak ani oni ne. Pouze jednou nechali jednoho účastníka české párty vylít celý paklík pívek, protože už prý při jejich příchodu nebyl schopen srozumitelně komunikovat. Kousek od nás hrál venku DJ a ještě větší kousek hrála nějaká kapela. Těsně před půlnocí jsme šli právě k DJ trošku zapařit a následně se vrátili na pláž, kde jsem si vychutnal prosto úžasný ohňostroj. To jak se každá raketa zrcadlila na jezeru dávalo přímo magický náboj. Párty následně pokračovala znovu u DJ a našema vlajkami jsme jasně dávali najevo, kde se nejvíce a nejlépe paří J Nakonec se s námi dokonce vyfotili místní strážci pořádku : - D Kolem 4 hodiny ráno jsme se rozhodli jít „spát“ do auta. V uvozovkách je to naprosto záměrně, protože auto bylo skoro po okraj plné věcmi a měli jsme zde spát ve třech. Když už jsme se blížili k autu, tak se k nám přiblížil jeden z českejch týpků, kteří s námi byli na pláži a poprosil nás o pomoc. Čekal jsem všemožné požadavky – od žádosti o pívo nebo pár dolarů až po letenku do Čech. On nás ale uzemnil otázkou jestli náhodou nevíme, kde je knihovna. Skoro v 5 ráno na Nový rok :-D Mno moc jsme nepomohli – začli jsme se smát a po chvíli přiběhl jeho kolega, který podle všeho už pár minut ladil GPS na mobilu a hledal úpěnlivě knihovnu. Když nám řekli, že u ní mají auto, tak to trošku začlo dávat smysl J V každém případě jsem za chvíli vytuhnul v sedě v autě. Druhý den – ehm teda asi po 2 hodinách „spánku“ ten samý den jsme vstali a v poledne jsme se rozhodli jít na výlet na kopec, kam většina turistů jezdí lanovkou, ale my jako správní Češi  a backpakeři jsme se rozhodli jít pěšky. Po asi hodině soustavného stoupání jsme se vydrápali až nahoru, kde se nám nabízel krásný výhled na město – a to byl pomalu konec. Ještě jsme chvíli seděli u jezera, kde jsme podruhé oslavili rok 2016, který právě došel i do Čech a vyrazili jsme domů – na moji třešňovou osadu.

Ten výhled stál za ten výšlap... :)