Na vlastní pěst

Přijde mi to jako věčnost, ale ve skutečnosti je to jen něco málo přes měsíc, kdy jsem se vydal na takové malé poslední dobrodružství po jižním ostrově. Plán se urodil v době, kdy jsem hledal dalšího parťáka (s autem) na severní ostrov. Našel jsem jednoho Francouze, s kterým jsme už byli i předběžně začali plánovat cestu. On ovšem mohl vyrazit na severní ostrov až kolem 15-17 května a moje práce na vinici končila 6. května. A protože jsem až po cestování zjistil, že mi unikl track v Glenorchy(tam jsem prakticky začínal cestovat po jížním ostrově) – na Mt. Alfred, a protože se mi Glenorchy líbilo, tak jsem se rozhodl pro stopování do té oblasti :-) měl jsem mít něco málo přes týden, a to by stačilo i na dostopování i na takovou dálku (Amberley-Glenorchy je asi 9-10 hodin cesty). Během pár dnů se okolnosti rapidně změnily – parťák mě zradil. Já jsem naštěstí našel náhradu, ale můj budoucí spolucestovatel Immanuel chtěl vyrazit na severní ostrov už mnohem dříve a to už kolem 7.května. To by mi překazilo moje plány, a tak jsem se s ním domluvil o drobném odkladu – přesunuli jsme trajekt na 12.května a já jsem získal alespoň 3-4 dny na mé dobrodružství. Ovšem stopování nepřicházelo na takovou dálku v úvahu, a tak jsem si pořídil lístek na autobus a v sobotu ráno jsem už drandil směr Quenstown, který se nachází asi 40 kilometrů od samotné Glenorchy. Do Quenu jsem se dostal někdy kolem 6 večer. Už byla tma a já si musel najít ubytování. V autobuse jsem se dal do řeči s jedním Indem, který mi řikal, že jde do hostelu, ve které by podle všeho mělo být volno. To ovšem nebyl můj plán. Bylo v té době ještě relativně teplo i takhle hodně na jihu a já jsem se svého stopařského snu úplně nevzdal. Můj cíl bylo dostopovat ten večer do kempu 12 miles delta, kde jsem spal před mnoha měsíci a který se nachází kousek od lokace z Pána prstenů, kde Frodo a Sam viděl Olifanta (můžete vidět ve starším článku). Naštěstí jsem si byl cestou celkem jistý, a tak jsem vyrazil směr Glenorchy. Dostal jsem se k malému kruhovému objezdu na konci města, kudy právě vedla silnice k mému cílovému kempu a následně Glenorchy. Postavil jsem se pár metrů za kruháč do míst, kam ještě sahalo světlo lamp.

Západ slunce focený z autobusu

 Zvedl jsem palec a snažil jsem se v té tmě vypadat mile :-D A tak jsem tam stál….stál…a stál…už už jsem se pomalu začínal rozhlížet to blízkém lese a pláži, kde bych asi spal pod širákem a riskoval mastnou pokutu, když mi v tom zastavilo auto. Milá Angličanka mi zastavila s tím, že ani nepotřebuje jet tímto směrem, ale bylo jí líto mě nechat stopovat v té tmě, a tak mě hodila do kempu! Jéééj! První fáze proběhla úspěšně. Postavil jsem stan a někdy v 9 jsem už usínal ve spacáku. Ráno jsem pokecal s přátelskou rangerkou, nasnídal se, pobalil a vyrazil stopovat. Měl jsem celý den na to se dostat ke Glenorchy a následně zdolat Mt Alfred, ale i tak jsem musel spěchat, protože už se začínalo stmívat dříve a samotný výšlap nahoru a následná cesta dolů měly zabrat kolem 6 hodin.

Krásné ráno v kempu! :)

Lake Wakatipu :-)

 Zase jsem se pokusil nasadit milý úsměv a stopovací seance začala. Mno a musím říci, že to chvíli trvalo, než mi nějaké auto zastavilo. O to to ale nakonec bylo lepší, protože asi po půl hodině stopování mě zastavili dvě Asiatky, které nejely pouze do Glenorchy, ale i do místa zvané Paradise – Ráj! Tam jsem už byl dříve na výletě, ale když se zmínily o tomto místě, tak mě napadlo, že bych mohl zkusit navštívit i můj sekundární cíl – les, kde se podle všeho natáčela Boromirova poslední hodinka. No a protože byly holky taky fanynky Pána prstenů a byly otevřený dobrodružství, tak jsem se nejdříve vydal s nima do Paradisu, kde jsme asi půl hodiny běhaly po lese a hledaly místo, kde naposledy vydechl Denethorův syn. Podle informací z internetu jsme přibližné místo našly, ale najít konkrétní strom bylo prakticky nemožné. To nám ovšem nebránilo v tom si v lokaci trošku zablbnout a nafotit pár bojových fotek : - ) 

Zde leží Špaček...syn Špačkův...nebo Boromir. syn Denethorův? :)

Moje spolubojovnice :-)

Boj na všech frontách!

Takže i vedlejší mise byla splněna a holky mi nabídly, že mě odvezou na začátek tracku. Jupííí! Podíval jsem se s nima znovu do Ráje a následně jsem po pár minutách už stál pod horou. A další pozitivní náhoda! Zrovna když jsem se kolem 12 dostal na parkoviště, kde začínal track, tak přijela jedna Němka, která chtěla jít na track taky. Ne že bych horu nezdolal sám :-D ale přijela v autě a nabídla mi, že si k ní můžu dát svoje věci, protože jsem tahal sebou stan, spacák a další vybavení, které jsem měl v úmyslu nechat někde u začátku tracku, a nechat to všechno u někoho v autě byla rozhodně mnohem lepší varianta : - ) A vyrazili jsme nahoru zig-zag cestou. Cesta na horu nám trvala nějaké dvě a půl až tři hodiny a ten výšlap rozhodně stál za to! Vrchol hory byl takový cca 500 metrů až kilometr dlouhý hřeben, na kterém se nacházel i nějaký malý vysílač a nabízel krásné výhledy. Viděl jsem Železný pas jako na dlani a jezero Wakatipu, které sahá až ke Quenstownu. Jen „na dosah ruky“ byl začátek Routeburnu a Greenstone tracku. No nádhera. Bylo pěkně větrno, ale to mi nekazilo výhledy : -) Po asi půl hodině jsme se rozhodli sejít dolů a bylo akorát na čase, protože už během sestupu se začalo stmívat. Dole jsme byli někdy před 6 hodinou a během dalších cca 10 minut zavládla tma.

Selfíčko nesmí chybět :-)

A zase jsem měl štěstí! Ten večer bych kempoval někde v polích, ale Němka mi nabídla, že mě hodí do kempu – jééj. A tak jsem zase spal v 12 miles delta. A chtěl jsem další den strávit v Quenstownu. Ovšem ouha – naplnila se předpověď a ráno pršelo a pršelo a pršelo. Takže jsem se rychle rozhodl odjet ještě ten den do Christchurchu, kde mě nabral Chosé(který tentokrát přijel!!:-D) a ještě jsem málem zapomněl – v Christu, když jsem se přesouval k místu, kde mě nabral Chosé jsem potkal týpka s kytárou. Slovo dalo slovo a zjistili jsme, že máme stejný hudební vkus a zahrál dokonce jeden fajn song od Times of Grace – jedné mojí oblíbené kapely. Přikládám odkaz na song – a nebojte jedná se o akustický song, tak žádné řvaní do mikráku nehrozí :-D no a někdy v 11 večer jsem už seděl u krbu a psal předešlý blog a následně se vydal na severní ostrov. 

Tohle na mě vykouklo v Christu :-) Everything is going to be all right! :)

Výlet se vydařil naprosto luxusně! : - ) Lépe už by to ani nemohlo vyjít :- )Nevím jestli vůbec aspoň částečně doženu blog, ale čekalo mě zajímavé dobrodružství, kdy už jsem neměl tolik štěstí jako na tomhle výletě, kdy jsem nejspíše chytil jediný pěkný den v Glenorchy v té době, ale člověk nemůže mít vše. Při psaní tohohle článku jsem si přečetl, že Mt Alfred track je zavřený na neurčito od začátku června, takže jsem byl na dlouhou dobu jeden z posledních, kdo se podíval na tenhle vrchol – a že se zařadil mezi mé oblíbené. Teď už odpočítávám poslední dny na Zélandu a hurá směr Thajsko na 14 dní – ale o tom zase (snad) příště :- ) 

Jeden Š(š)paček na odstřel

Dneska to vážně zkusím shrnout rychle (pokus o historicky nejkratší blogísek, tak uvidíme). S Janem jsem cestoval celkem 2 měsíce (ještě se k tomu období v nějakém článku vrátím), ale protože třešně u Malcolma nebyly taková hitparáda a všechny ta cestovatelská sranda něco překvapivě stojí. Takže už během cestování jsem hledal další práci a měl jsem štěstí – část mé „latino army“ odjela hned po třešních pracovat na vinici a díky nim jsem dostal kontakt na práci a následně i na ubytování. Jeden den jsem docestoval – nasedl do autobusu směr christchurch – pozítří jsem už makal :- ) Takže super žádný prostoj a potenciální ztráta peněz. Vinice se nacházejí cca 50 kilometrů severně od Christu. Ubytování jsem našel u starší Kiwačky Sue. Moc fajn paní, která pracuje na sebe jako zahradnice/zahradní architektka (aspoň tak jsem to pochopil) a zároveň studuje vysokou školu. Dvakrát jsem s ní byl i o víkendu pracovat, a tak jsem si trošku zazahradničil :-) a brzy jsem si oblíbil večery u jejího krbu, kdy jsme debatovali a popíjeli mátový čaj. Také mi pěkně zpříjemnily pobyt místní koťátka, která byla pouze nějaký měsíc stará. Zase po dvou měsících jsem mohl využívat pravidelně vymožeností civilizace – jupíííí.

Dneska jsem se rozhodl být květinou

Já zahradníkem! :-)

Sázel jsem jak o život

První den v práci mě čekalo úvodní povídání. Zrovna venku vydatně pršelo, a tak se vážně hodilo, že jsem byl pod střechou. Tyhle úvodní školení rozhodně nejsou nic záživného, ale trošku jsem začal dávat více pozor v momentu, kdy se Ben (náš šéf) zmínil o střílení špačků. Tento fakt podtrhl jeden ze zaměstnanců, který si právě přišel s brokovnicí pro další náboje. Další minuty se točily právě kolem tohoto tématu a dozvěděl jsem se, že špačci jsou právě nepřítel číslo jedna. Polil mě studený pot a snažil jsem se tvářit hodně nenápadně. Naštěstí si nikdo moje příjmení do angličtiny nepřeložil, a tak jsem podškrábl nakonec smlouvu a doufal, že moje tajemství zůstane utajeno až do konce. Také jsem každý večer začal zapalovat svíčku za všechny mrtvé bratry, kteří se do svého hnízdečka už nevrátí. 

S hudbou se dobře pracovalo :-)

No a 5 týdnů práce na vinici uteklo jako voda. Přes polovinu všech dnů jsme sklízeli révu (au záda) a další dny jsme otrhávali špatné víno z keřů, sundávali sítě a dělali další pomocné práce. Celkově tuhle zkušenost hodnotím pozitivně, i když to samozřejmě byla makačka. S ohledem na předchozí práce jsem tu měl naprosto nejlepší šéfy a skoro každý pátek nás pozvali po práci na jedno pivko z lednice. Také okolí vinice bylo krásné a byla radost pozorovat okolní hory při práci. To, že to nebyla taková otročina ukazuje i fakt, že v této práci jsem poprvé pracoval s místními Kiwáky na stejné pozici. Takže to byla dobrá pracovní tečka za Zélandem. Teď mám za sebou minivýlet do Quenstownu a Glenorchy ( o tom se určitě ještě zmíním) a zítra vyjíždím autobusem směr Picton a hurááá na severní ostrov. Čeká mě kupa dalšího cestování a jsem zvědavej, co na mě čeká. :- )

Spálenou cestou

Ještě se vrátím k trackům – dalším zajímavým úlovkem byl Routeburn track. Ten je právě jeden z great walků, o kterých jsem se rozepisoval už dříve. Některé great walky nejsou takový problém zarezervovat i pár dnů nebo týdnů před začátkem, ale ty ve fiorlandu kolem Milford soundu (kde byl i Kepler) jsou problém. Právě nejpopulárnější track – Milford track bývá beznadějně vyprodaný i půl roku dopředu. Routeburn je naštěstí trošku méně populární, ale první volný termín byl až na konec února (rezervováno někdy koncem listopadu). Zarezervoval jsem si místa na dvou hutech podle doporučení na webu a to na Lake Mackenzie hut a Routeburn falls hut. Jan si chvíli po mě rezervoval stejná místa, ale na lake už pro něj nebylo místo na hutu, a tak musel jít do kempu. V době, když jsme se chystali na tenhle track jsme už za sebou ale měli několik dalších a zjistili jsme, že rozhodně ujdeme více kilometrů za den než 10, a protože celej track má 32 kilomentrů, tak jsme se rozhodli jednu rezervaci zrušit.  A tohle nebyl jedinej důvod, proč jsme se rozhodli Routeburn časově zkrátit. U tohohle tracku je trošku problém, že je sice track dlouhý pouze 32 kilometrů, ale jeho konce jsou vzdálené cca 600 kilometrů po silnici. Existují služby, které převáží auta z jedné strany tracku na druhou, ale ty nejlevnější jsou kolem 100 dolarů a více (+benzín samozřejmě), a to jsme rozhodně neměli v plánu obětovat. Tuhle otázku jsme řešili už docela dlouho a na tracku u Mavora lakes jsme dostali odpověď. Potkali jsme tam Američanku, která nám navrhla cestu, díky které se z Routeburnu dá udělat okruh. Chtěli jsme začít na straně blíže k Te Anau, tak jsme jen od konce tracku museli stopovat cca 30 kilometrů ke Greenstonu, kde bychom navázali na Caples track, kterým se dá plynule navázat na začátek Routeburnu a tradá na parkoviště pro auto : - )  Tahle část Caples tracku sama o sobě má přes 30 kilometrů, a tak kdybychom nechali rozporcovaný Routeburn jak byl, tak bychom šli minimálně 4 dny. Ne že bychom nějak extra spěchali, ale věřte mi, že tahat na 4 dny jídlo, oblečení (ok to takovej rozdíl není), ale pak hlavně všechny odpadky atd. by bylo únavné. Navíc by nedávalo smysl jít jedněch 30 kilometrů 3 dny a pak dalších přes 30 pouze jeden den. Takže jsme se rozhodli si Routeburn rozdělit následně – 1. Den ujít 20 2. Den 10 a stopovat těch 30 km a následně ujít ještě dalších cca 5 km k hutu na Caples a 3. Den dojít ten zbytek.

Ta hnědá cesta je jediné silniční spojení mezi konci tracku

Tak a tady jsou vidět oba tracky - nahoře červně Routeburn a dole černě Caples/Greenstone track - my jsme šli tím vrchnim - Caples trackem - můžete také vidět Kinloch - kam až jsme dostopovali

 Takže jsme si zašli do DOC s tím, že si zrušíme druhé přespání a jsme v pohodě. Jenže to bych nebyl já, aby šlo všechno podle plánu. Paní za přepážkou byla nerudná(ano i Novozélanďané jsou někdy protivní – překvapní, že?), a když jsem se jí snažil vysvětlit, co máme v plánu, tak mě spíše odpálkovala a evidentně to chtěla mít za sebou (ano byla tam fronta, ale týpek přede mnou se vykecával takovou dobu a já chtěl jen poradit). Každopádně jsme došli k tomu, že chci zrušit tu rezervaci na druhou noc. Nebudu to už déle zdržovat – prostě jsme následně ráno před trackem zjistili, že sice máme zrušenou druhou noc, ale protože se spíše „počítá“ s tím, že se track jde z druhé strany, než jsme měli v plánu my, tak jsme zrušili noc na tom hutu, kde jsme měli spát. Což znamenalo jediné – první den ujdeme jen něco přes 10 kilomentrů a další nás čeká pořádná štreka. No nic. Vzali jsme si pro jistotu oba stany, protože jsem nevěděl, jestli se dostaneme až k hutu na Caples tracku (a taky karitaťku, díky čemuž jsem najednou měl bágl skoro o 3 kila těžší, což na plánovaném 70 kilometrovém tracku je prostě znát) a vyrazili jsme brzo ráno (a v autě jsme právě zjistili to nedorozumění s hutuma no nic). 

Profil Caples tracku - My jsme šli od Greenstone road až skoro k McKellar hutu - tady je krásně vidět to super stoupání, o kterém se následně zmiňuji

A ještě profil Routeburn tracku

První den tracku byl na pohodu. Dali jsme si boční výlet na vrchol jedné menší hory a tam jsme si jen tak vegetili a dali si oběd s krásným výhledem na vzdálené jezero a hory. Na hutu kde jsme ten den přespávali (Jan teda měl kemp pár desítek metrů dál) jsme byli už kolem 3 hodiny odpoledne. Zabral jsem si dobrou postel (samostatnou a v rohu – to často na hutech nebejvá) a relaxoval jsem u blízkého jezera. Tam jsem se dostal do konverzace s dvěma Australanama. Oba spolu navštívili i Prahu a vzpomněli si i na naše pivo : - ) Máme prostě ve světě dobrou pověst :-D Večer jsme měli takovou malou přednášku v hutu od místního rangera. Představil nám svůj program na ochranu místního ptactva. Dříve byl Zéland naprostým rájem opeřenců a to ať těch s křídly a i těch, kteří během pár posledních století křídla zahodili a rozhodli se (i za další generace) pro běhání po svých. Jenže pak přišli lidi na lodích a s nimi (ehm námi) přišli nežádoucí vetřelci – krysy a další milá zvířatka, která místní ptactvo neznalo. A tak se pomalu tenčilo množství místního ptačího plémě, až skoro vyhynulo. No a tak se lidi rozhodli budovat pasti kolem hutů a tracků, aby se ptáci zase pomalu vrátili a začala se obnovovat jejich počtů. Ranger tenhle projekt rozjel už před lety, ale stále nemá dostatek prostředků, aby dal dostatek pastí po celém území tracku, a tak se snaží dělat osvětu a vybírat příspěvky na nové pasti a jejich údržbu. Celé to bylo moc pěkné a zajímavé povídání (mimo jiné přinesl i největšího nepřítele – vycpanou kunu). Během povídání se setmělo, a tak jsem se brzo rozhodl zamířit ke spacáku. Další den měl být mnooohem delší a budíka jsme měli už na 6 hodinu ráno, a proto jsem chtěl usnout brzo. V tom jsem byl úspěšný tak na půl, a co si tak vybavuju, tak se mi nespalo úplně nejlépe. Přece jenom 25 lidí v jedné místnosti je stále 25 lidí, i když člověk má svojí postel. Největší peklo bylo, když mě v noci probudila no..příroda a musel jsem po tmě projít celou místností až ke dveřím. Každý krok byl slyšet jako bych tloukl na nějaké prkénko. Navíc byla venku fakt kosa. A pak ráno pokus o tiché balení také nebyl úplně nejúspěšnější (vstával jsem úplně první). No ale poté, co mi Jan pověděl jaká byla zima u nich v kempu jsem i přes všechny tyhle nevýhody byl za spaní v hutu fakt vděčný. Dali jsme si snídani a už chvíli po 7 jsme funěli při stoupání na hřeben nad hutem. Nejhezčí část následovala poté, co jsme překonali nejvyšší bod celého tracku a pomalu jsme směřovali k Routeburn falls hutu. Na hřebenech se rozprostírala jezírka, která dávala vrcholkům neopakovatelnou atmosféru. Navíc nám vyšlo dobré počasí (na rozdíl od Kepleru) a prostě jsem si užíval každý metr. Na hutu jsme si dali oběd a pak už nás ten den čekala pouze cesta dolů z hory a následně pár kilometrů po rovince až do cílové rovinky tracku.  Došli jsme na parkoviště něco před 5 hodinou odpolední. 

Routeburn byl prostě krásnej!

Tady můžet vidět v pravo dole hut, kde jsme nocovali na Routeburnu

Přednáška na hutu

Naděje na dostopování až ke Greenston parkovišti a pozdní příchod hutu byla a byla docela velká. V té době se stmívalo až kolem 9 hodiny večer, a tak jsme měli cca 2 hodiny na stopování, protože cesta k hutu měla zabrat něco málo přes 2 hodiny. Na parkovišti jsme si dali chvíli relax a protože nikdo neodjížděl naším směrem z parkoviště, tak jsme se vydali po svých. Naštěstí to netrvalo dlouhé a za námi jelo auto, které nám na stopování zastavilo. Pamatuji si, že pak řidič byl správce webu o samotném Routeburn Tracku a odvezl nás na další křižovatku. Tak už to bylo pouze 20 kilometrů k cílovému parkovišti. Tentokrát to trovalo déle, ale asi po 20 minutách chůze nám zastavil Izraelec, který mířil do kempu v Kimlochi – tak a od tohoto kempu (kde jsme také jednou spali) bylo už „jen“ dalších 12 kilometrů. Bylo už kolem 6 hodiny a věděli jsme, že tahle silnice není úplně moc využívaná (vedla pouze k několika farmám a právě k parkovišti, u kterého začínal Caples/Greenstone track. Tajně jsme věřili, že by někdo mohl jet kolem a vzít nás, ale bohužel všechna auta jela opačným směrem. Za celou dobu jelo pouze jedno auto naším směrem a to nám nezastavilo (a stejně jelo za pár minut proti nám, tak asi nejelo ani až na parkoviště). A řeknu Vám, že těch 12 kilometrů po prašné silnici bylo fakt dlouhých! Uf! Ke konci jsem už necítil záda ani nohy a jen jel na takového toho autopilota. Asi kilometr před cílem jsme míjeli velké keře ostružin, a tak jsem shodil krosnu ze zad a šel ozobávat. V tu chvíli mi přišlo, že jsem nic lepšího nikdy nejedl :-D Došli jsme na parkoviště cca v půl 8 večer. Na cestu k hutu nebyla síla a ani čas. Měli jsme v nohách něco málo přes 35 kilometrů. Rozhodli jsme se proto u parkoviště postavit stany, což vůbec nebylo špatné místo, protože u něho byl přístřešek s lavičkou a hlavně tam byl splachovací záchod! To bylo luxusu :- ). Večerní nudle s tuňákem a kuskusem chutnaly, jak kdyby je dělal sám Pohlreich a ve stanu jsem vytuhnul podle všeho ještě dříve, než jsem dolehnul. 

Večeře na parkovišti :-D

Ani jsem pořádně nezavřel oči a už řval budík, že je 7 ráno a že se musí vstávat :/ No nebudu zapírat, že jsem ho přes půlhodiny odkládal. Tělo se zregenerovalo, ale řvalo, že by si dalo ještě aspoň jednu noc před další výšlapem, ale nebylo zbytí. Celá ranní seance skládající se z pozření mňamózních vloček a složení stanu trvala déle, než obvykle, ale nakonec jsme kousek po 9 už šlapali.  Cesta k hutu byla docela na pohodu. Vedla přes louky a trošku lesem, ale hlavně byla převážně po rovině. Ale bylo to stejně skoro 10 kilometrů, takže jsme se někdy před polednem doplahočili k Mid Caples hutu. Byl krásný slunečný den a vedle hutu stála malá chatička, kde nocoval místní ranger. Takové krásné údolí s řekou a někdo si tam bydlí, stará se o hut a okolí a ještě za to má zaplaceno. To jsme si tak s Janem říkali, jaký mají rangeři pohodový život. V hutu jsme narazili na Kanaďana, který si dával na tomto hutu dovolenou. Od něho jsme se dozvěděli, že se zde nejedná o rangera ale rangerku. V každém případě jsme po odchodu z hutu brzy zjistili, jak strašně jsme se mýlili. Po pár kilometrech začal track stoupat a stoupal pomalu, ale o to déle až do sedla ve výšce 945 metrů nad mořem. Někde v půli tohoto stoupání jsme právě potkali místní strážkyni vesmíru…teda přírody. Vykopávala zapadaný odvodňovací kanál podél tracku. Dali jsme se do řeči a pověděla nám, že má za úkol vyčistit ten kanál podél prakticky CELÉHO tracku! A pozor, když jsme tak šli dále, tak jsme zjistili, že kanál není zaneřáděn jen hlínou, ale docela velkými šutry, které kopání určitě neulehčují (vzpomněl jsem si na svoje kopáčské začátky u demolic). V tu chvíli jsme oba vyškrtli pozici „ranger“ z našeho dream listu povolání. V každém případě jsme šlapali dále. A stoupali jsme do toho krásného sedla asi 3 hodiny! Už jsme měli v nohách něco skoro k 70 kilometrům za poslední dny a tohle stoupání bylo vražedné. Bylo vedro. Došla zásoba vody (kterou jsme si obnovili v potocích, ale to zase byla šíleně ledová voda, tak se muselo dávat pozor) a stoupalo se dál. Když jsme se konečně dostali na sedlo, tak se nám výstup odvděčil aspoň fajn výhledem. A následovalo zase pro změnu prudké klesání stylem zig-zag. To trvalo necelou hodinu, ale bylo o to únavnější. Částí zigzagu jsem se snažil sbíhat, protože jinak bych tam byl ještě teď, ale zároveň jsem musel být každý krok ve střehu, protože jsem nechtěl slítnout o pár metrů níže po srázu a nebo se přizabít o kámen. Dole už na mě čekal  Jan a hnedle jsme pelášili k Lake Howden Hut, který už byl právě na začátku Routeburn tracku. Tam jsme došli asi za další hodinku a ještě jednu nám dalo se od hutu dostat na parkoviště, kde jsme začínali. Byl jsem vyčerpanej, ale naprosto spokojenej. My jsme to fakt za ty 3 dny zvládli i přes nepřízeň (špatné zrušení rezervace a žádný odvoz, který nám to prodloužil o 12 km) osudu :-D Dva dny po sobě jsme ušli 35 kilometrů – takže celý track byl pro nás něco kolem 85 kilometrů. To bylo takové moje maximum, které už vážně nemám potřebu nějak překonávat (a zvlášť ne po horách s plnou krosnou :-D). Ale bylo to super!