středa 4. května 2016

Spálenou cestou



Ještě se vrátím k trackům – dalším zajímavým úlovkem byl Routeburn track. Ten je právě jeden z great walků, o kterých jsem se rozepisoval už dříve. Některé great walky nejsou takový problém zarezervovat i pár dnů nebo týdnů před začátkem, ale ty ve fiorlandu kolem Milford soundu (kde byl i Kepler) jsou problém. Právě nejpopulárnější track – Milford track bývá beznadějně vyprodaný i půl roku dopředu. Routeburn je naštěstí trošku méně populární, ale první volný termín byl až na konec února (rezervováno někdy koncem listopadu). Zarezervoval jsem si místa na dvou hutech podle doporučení na webu a to na Lake Mackenzie hut a Routeburn falls hut. Jan si chvíli po mě rezervoval stejná místa, ale na lake už pro něj nebylo místo na hutu, a tak musel jít do kempu. V době, když jsme se chystali na tenhle track jsme už za sebou ale měli několik dalších a zjistili jsme, že rozhodně ujdeme více kilometrů za den než 10, a protože celej track má 32 kilomentrů, tak jsme se rozhodli jednu rezervaci zrušit.  A tohle nebyl jedinej důvod, proč jsme se rozhodli Routeburn časově zkrátit. U tohohle tracku je trošku problém, že je sice track dlouhý pouze 32 kilometrů, ale jeho konce jsou vzdálené cca 600 kilometrů po silnici. Existují služby, které převáží auta z jedné strany tracku na druhou, ale ty nejlevnější jsou kolem 100 dolarů a více (+benzín samozřejmě), a to jsme rozhodně neměli v plánu obětovat. Tuhle otázku jsme řešili už docela dlouho a na tracku u Mavora lakes jsme dostali odpověď. Potkali jsme tam Američanku, která nám navrhla cestu, díky které se z Routeburnu dá udělat okruh. Chtěli jsme začít na straně blíže k Te Anau, tak jsme jen od konce tracku museli stopovat cca 30 kilometrů ke Greenstonu, kde bychom navázali na Caples track, kterým se dá plynule navázat na začátek Routeburnu a tradá na parkoviště pro auto : - )  Tahle část Caples tracku sama o sobě má přes 30 kilometrů, a tak kdybychom nechali rozporcovaný Routeburn jak byl, tak bychom šli minimálně 4 dny. Ne že bychom nějak extra spěchali, ale věřte mi, že tahat na 4 dny jídlo, oblečení (ok to takovej rozdíl není), ale pak hlavně všechny odpadky atd. by bylo únavné. Navíc by nedávalo smysl jít jedněch 30 kilometrů 3 dny a pak dalších přes 30 pouze jeden den. Takže jsme se rozhodli si Routeburn rozdělit následně – 1. Den ujít 20 2. Den 10 a stopovat těch 30 km a následně ujít ještě dalších cca 5 km k hutu na Caples a 3. Den dojít ten zbytek.

Ta hnědá cesta je jediné silniční spojení mezi konci tracku

Tak a tady jsou vidět oba tracky - nahoře červně Routeburn a dole černě Caples/Greenstone track - my jsme šli tím vrchnim - Caples trackem - můžete také vidět Kinloch - kam až jsme dostopovali


 Takže jsme si zašli do DOC s tím, že si zrušíme druhé přespání a jsme v pohodě. Jenže to bych nebyl já, aby šlo všechno podle plánu. Paní za přepážkou byla nerudná(ano i Novozélanďané jsou někdy protivní – překvapní, že?), a když jsem se jí snažil vysvětlit, co máme v plánu, tak mě spíše odpálkovala a evidentně to chtěla mít za sebou (ano byla tam fronta, ale týpek přede mnou se vykecával takovou dobu a já chtěl jen poradit). Každopádně jsme došli k tomu, že chci zrušit tu rezervaci na druhou noc. Nebudu to už déle zdržovat – prostě jsme následně ráno před trackem zjistili, že sice máme zrušenou druhou noc, ale protože se spíše „počítá“ s tím, že se track jde z druhé strany, než jsme měli v plánu my, tak jsme zrušili noc na tom hutu, kde jsme měli spát. Což znamenalo jediné – první den ujdeme jen něco přes 10 kilomentrů a další nás čeká pořádná štreka. No nic. Vzali jsme si pro jistotu oba stany, protože jsem nevěděl, jestli se dostaneme až k hutu na Caples tracku (a taky karitaťku, díky čemuž jsem najednou měl bágl skoro o 3 kila těžší, což na plánovaném 70 kilometrovém tracku je prostě znát) a vyrazili jsme brzo ráno (a v autě jsme právě zjistili to nedorozumění s hutuma no nic). 

Profil Caples tracku - My jsme šli od Greenstone road až skoro k McKellar hutu - tady je krásně vidět to super stoupání, o kterém se následně zmiňuji

A ještě profil Routeburn tracku
První den tracku byl na pohodu. Dali jsme si boční výlet na vrchol jedné menší hory a tam jsme si jen tak vegetili a dali si oběd s krásným výhledem na vzdálené jezero a hory. Na hutu kde jsme ten den přespávali (Jan teda měl kemp pár desítek metrů dál) jsme byli už kolem 3 hodiny odpoledne. Zabral jsem si dobrou postel (samostatnou a v rohu – to často na hutech nebejvá) a relaxoval jsem u blízkého jezera. Tam jsem se dostal do konverzace s dvěma Australanama. Oba spolu navštívili i Prahu a vzpomněli si i na naše pivo : - ) Máme prostě ve světě dobrou pověst :-D Večer jsme měli takovou malou přednášku v hutu od místního rangera. Představil nám svůj program na ochranu místního ptactva. Dříve byl Zéland naprostým rájem opeřenců a to ať těch s křídly a i těch, kteří během pár posledních století křídla zahodili a rozhodli se (i za další generace) pro běhání po svých. Jenže pak přišli lidi na lodích a s nimi (ehm námi) přišli nežádoucí vetřelci – krysy a další milá zvířatka, která místní ptactvo neznalo. A tak se pomalu tenčilo množství místního ptačího plémě, až skoro vyhynulo. No a tak se lidi rozhodli budovat pasti kolem hutů a tracků, aby se ptáci zase pomalu vrátili a začala se obnovovat jejich počtů. Ranger tenhle projekt rozjel už před lety, ale stále nemá dostatek prostředků, aby dal dostatek pastí po celém území tracku, a tak se snaží dělat osvětu a vybírat příspěvky na nové pasti a jejich údržbu. Celé to bylo moc pěkné a zajímavé povídání (mimo jiné přinesl i největšího nepřítele – vycpanou kunu). Během povídání se setmělo, a tak jsem se brzo rozhodl zamířit ke spacáku. Další den měl být mnooohem delší a budíka jsme měli už na 6 hodinu ráno, a proto jsem chtěl usnout brzo. V tom jsem byl úspěšný tak na půl, a co si tak vybavuju, tak se mi nespalo úplně nejlépe. Přece jenom 25 lidí v jedné místnosti je stále 25 lidí, i když člověk má svojí postel. Největší peklo bylo, když mě v noci probudila no..příroda a musel jsem po tmě projít celou místností až ke dveřím. Každý krok byl slyšet jako bych tloukl na nějaké prkénko. Navíc byla venku fakt kosa. A pak ráno pokus o tiché balení také nebyl úplně nejúspěšnější (vstával jsem úplně první). No ale poté, co mi Jan pověděl jaká byla zima u nich v kempu jsem i přes všechny tyhle nevýhody byl za spaní v hutu fakt vděčný. Dali jsme si snídani a už chvíli po 7 jsme funěli při stoupání na hřeben nad hutem. Nejhezčí část následovala poté, co jsme překonali nejvyšší bod celého tracku a pomalu jsme směřovali k Routeburn falls hutu. Na hřebenech se rozprostírala jezírka, která dávala vrcholkům neopakovatelnou atmosféru. Navíc nám vyšlo dobré počasí (na rozdíl od Kepleru) a prostě jsem si užíval každý metr. Na hutu jsme si dali oběd a pak už nás ten den čekala pouze cesta dolů z hory a následně pár kilometrů po rovince až do cílové rovinky tracku.  Došli jsme na parkoviště něco před 5 hodinou odpolední. 





Routeburn byl prostě krásnej!






Tady můžet vidět v pravo dole hut, kde jsme nocovali na Routeburnu

Přednáška na hutu







Naděje na dostopování až ke Greenston parkovišti a pozdní příchod hutu byla a byla docela velká. V té době se stmívalo až kolem 9 hodiny večer, a tak jsme měli cca 2 hodiny na stopování, protože cesta k hutu měla zabrat něco málo přes 2 hodiny. Na parkovišti jsme si dali chvíli relax a protože nikdo neodjížděl naším směrem z parkoviště, tak jsme se vydali po svých. Naštěstí to netrvalo dlouhé a za námi jelo auto, které nám na stopování zastavilo. Pamatuji si, že pak řidič byl správce webu o samotném Routeburn Tracku a odvezl nás na další křižovatku. Tak už to bylo pouze 20 kilometrů k cílovému parkovišti. Tentokrát to trovalo déle, ale asi po 20 minutách chůze nám zastavil Izraelec, který mířil do kempu v Kimlochi – tak a od tohoto kempu (kde jsme také jednou spali) bylo už „jen“ dalších 12 kilometrů. Bylo už kolem 6 hodiny a věděli jsme, že tahle silnice není úplně moc využívaná (vedla pouze k několika farmám a právě k parkovišti, u kterého začínal Caples/Greenstone track. Tajně jsme věřili, že by někdo mohl jet kolem a vzít nás, ale bohužel všechna auta jela opačným směrem. Za celou dobu jelo pouze jedno auto naším směrem a to nám nezastavilo (a stejně jelo za pár minut proti nám, tak asi nejelo ani až na parkoviště). A řeknu Vám, že těch 12 kilometrů po prašné silnici bylo fakt dlouhých! Uf! Ke konci jsem už necítil záda ani nohy a jen jel na takového toho autopilota. Asi kilometr před cílem jsme míjeli velké keře ostružin, a tak jsem shodil krosnu ze zad a šel ozobávat. V tu chvíli mi přišlo, že jsem nic lepšího nikdy nejedl :-D Došli jsme na parkoviště cca v půl 8 večer. Na cestu k hutu nebyla síla a ani čas. Měli jsme v nohách něco málo přes 35 kilometrů. Rozhodli jsme se proto u parkoviště postavit stany, což vůbec nebylo špatné místo, protože u něho byl přístřešek s lavičkou a hlavně tam byl splachovací záchod! To bylo luxusu :- ). Večerní nudle s tuňákem a kuskusem chutnaly, jak kdyby je dělal sám Pohlreich a ve stanu jsem vytuhnul podle všeho ještě dříve, než jsem dolehnul. 
Večeře na parkovišti :-D

Ani jsem pořádně nezavřel oči a už řval budík, že je 7 ráno a že se musí vstávat :/ No nebudu zapírat, že jsem ho přes půlhodiny odkládal. Tělo se zregenerovalo, ale řvalo, že by si dalo ještě aspoň jednu noc před další výšlapem, ale nebylo zbytí. Celá ranní seance skládající se z pozření mňamózních vloček a složení stanu trvala déle, než obvykle, ale nakonec jsme kousek po 9 už šlapali.  Cesta k hutu byla docela na pohodu. Vedla přes louky a trošku lesem, ale hlavně byla převážně po rovině. Ale bylo to stejně skoro 10 kilometrů, takže jsme se někdy před polednem doplahočili k Mid Caples hutu. Byl krásný slunečný den a vedle hutu stála malá chatička, kde nocoval místní ranger. Takové krásné údolí s řekou a někdo si tam bydlí, stará se o hut a okolí a ještě za to má zaplaceno. To jsme si tak s Janem říkali, jaký mají rangeři pohodový život. V hutu jsme narazili na Kanaďana, který si dával na tomto hutu dovolenou. Od něho jsme se dozvěděli, že se zde nejedná o rangera ale rangerku. V každém případě jsme po odchodu z hutu brzy zjistili, jak strašně jsme se mýlili. Po pár kilometrech začal track stoupat a stoupal pomalu, ale o to déle až do sedla ve výšce 945 metrů nad mořem. Někde v půli tohoto stoupání jsme právě potkali místní strážkyni vesmíru…teda přírody. Vykopávala zapadaný odvodňovací kanál podél tracku. Dali jsme se do řeči a pověděla nám, že má za úkol vyčistit ten kanál podél prakticky CELÉHO tracku! A pozor, když jsme tak šli dále, tak jsme zjistili, že kanál není zaneřáděn jen hlínou, ale docela velkými šutry, které kopání určitě neulehčují (vzpomněl jsem si na svoje kopáčské začátky u demolic). V tu chvíli jsme oba vyškrtli pozici „ranger“ z našeho dream listu povolání. V každém případě jsme šlapali dále. A stoupali jsme do toho krásného sedla asi 3 hodiny! Už jsme měli v nohách něco skoro k 70 kilometrům za poslední dny a tohle stoupání bylo vražedné. Bylo vedro. Došla zásoba vody (kterou jsme si obnovili v potocích, ale to zase byla šíleně ledová voda, tak se muselo dávat pozor) a stoupalo se dál. Když jsme se konečně dostali na sedlo, tak se nám výstup odvděčil aspoň fajn výhledem. A následovalo zase pro změnu prudké klesání stylem zig-zag. To trvalo necelou hodinu, ale bylo o to únavnější. Částí zigzagu jsem se snažil sbíhat, protože jinak bych tam byl ještě teď, ale zároveň jsem musel být každý krok ve střehu, protože jsem nechtěl slítnout o pár metrů níže po srázu a nebo se přizabít o kámen. Dole už na mě čekal  Jan a hnedle jsme pelášili k Lake Howden Hut, který už byl právě na začátku Routeburn tracku. Tam jsme došli asi za další hodinku a ještě jednu nám dalo se od hutu dostat na parkoviště, kde jsme začínali. Byl jsem vyčerpanej, ale naprosto spokojenej. My jsme to fakt za ty 3 dny zvládli i přes nepřízeň (špatné zrušení rezervace a žádný odvoz, který nám to prodloužil o 12 km) osudu :-D Dva dny po sobě jsme ušli 35 kilometrů – takže celý track byl pro nás něco kolem 85 kilometrů. To bylo takové moje maximum, které už vážně nemám potřebu nějak překonávat (a zvlášť ne po horách s plnou krosnou :-D). Ale bylo to super!

Žádné komentáře:

Okomentovat