Záchranná mise

Už týden jsem na jednom místě! Žádné přejíždění z místa na místo a spaní ve stanu. Každý večer teplá sprcha, normální postel a Wifi! Po tom všem se to zdá jako pětihvězdičkový hotel : - ) Dva měsíce cestování byly plné zážitků a objevování jižního ostrova Nového Zélandu. Díky těm všem přesunům jsem neměl moc čas psát blog a díky tomu(a mému dlouhému rozepisování ehm) jsem se hrozivě opozdil. V každém případě jsme během posledních 10 dnů stihli zajímavé tracky, a tak trošku přeskočím skoro měsíc a něco málo napíšu o dvou trackách, které jsme udělali během 4 dnů. Oba byly na noc a oba spojovaly horké prameny u hutů. 

Jeden z mnoha potoků na cestě

Na první track jsme narazili úplnou náhodou. Spali jsme blízko města Hokitika, které se nachází na východním pobřeží a chtěli jsme nějakej kratší track, kde bychom mohli přespat na hutu. Prošel jsem web a našelTento track. Den před tím jsme navštívili místo, kde track začíná, a tak jsem si jen prošel základní popisek na webu a zjistil, že potřebujeme cca 4 hodiny k hutu a horkým pramenům. Nechtěli jsme moc spěchat a trošku si užít pramenů, a tak jsme kolem 12 hodiny vyrazili. Jenže ejhle. Na začátku tracku jsem se trošku více zakoukal na jména hutů na ceduli a do mapy (to jsem měl asi udělat dříve ehm) a zjistil jsem, že jsme sice na správném tracku, ale z druhé strany. Ten track je normálně asi 5 dní, a proto nás v tu chvíli nedělily 4 hodiny od pramenů, ale bylo jich asi 15. No tak v tu chvíli jsme si řekli, že je to jedno a prostě půjdeme k prvnímu hutu, kde přespíme a zítra zpět. A tak si tak hodinku pochodujeme a narazíme na místo, kde máme překonat řeku. To by samo o sobě nebylo žádným překvapením, protože takových míst na trackách na Zélandu bylo mnoho. Tady ovšem byla řeka cca 15 metrů široká a její tok na první pohled naprosto znemožňoval přebrodění . Nad řekou bylo natažené lano, ale koš který bychom měli použít na přeručkování byl na druhé straně řeky a samozřejmě jsme neměli vlastní vybavení. Takže jsme se rozhodli vrátit zpět a najít správný konec tracku. Ten se nakonec nacházel pouze 15 minut jízdy autem. Ještě jsme museli vyčkat než farmář převede svůj dobytek na jinou pastvu (začátek tracku začínal prakticky ve středu docela rozsáhlé farmy – ostatně jako velká část tracků) a ve 3 hodiny odpoledne jsme už šlapali po té správné cestě.

Zélandská klasika - cesta ohradou se zřířaty

Jedna z překážek na cestě

 Prakticky celá cesta vedla v blízkosti řeky, a i když jsme nepřekonávali žádné velké převýšení, tak se jednalo o jeden z náročnějších tracků. Cesta byla z velké části vedla ve svahu, který kopíroval břeh řeky a postupně jsme překračovali mnoho větších či menších potoků a říček, které se vlévali do řeky pod námi. A věřte mi, že překonávání některých říček nebyl úplně med a člověk se musel jó snažit, aby do říčky nezahučel a nebo (při nejhorším případě) nezahučel nějaký ten metr ze svahu dolů (ne že by to bylo TAK nebezpečné, ale s mojí šikovností člověk nikdy neví :D).  Další a ještě náročnější část cesty vedla přímo korytem oné řeky. Respektive nešlo se řekou, ale na jejím okraji, ale zapomeňte na pěknou zpevněnou cestičku po břehu, protože cesta vedla převážně po balvanech, které v případě zvýšené hladiny řeky tvořily koryto (byla zde i trasa určená právě pro tyto případy). Takže jsem si vesele hupkal po kamenech a snažil jsem se najít nejoptimálnější cestu a pokud člověk nechtěl zahučet do řeky, tak mi věřte, že to nebyla úplně brnkačka. Balvany byly samozřejmě (některé) nestabilní, kluzké a nakupené na sobě takovým způsobem, že stačilo na chvíli přestat dávat pozor a vyvrkly kotník mohl být na světě. Jednou jsem takhle oblézal balvan velikosti malé chatičky a větev s kamenem (Kámen?!? ZDE!), na které jsem spoléhal zklamaly a já zahučel z balvanu dolů. Mno už při tom mini pádu jsem si byl jistý, že to bude v pohodě, protože život mi před očima neprolítnul a jen jsem se zlehka sesunul na břeh pode mnou : - ) Při jednom z trošku náročnějších brodění (to jsem si už musel sundat boty) jsem ztratil mojí pantofli, kterou jsem si oblíknul, abych si ulehčil brodění.

Jedena z říček křížující cestu

Cesta korytem řeky

 Někde v půlce řeky mi ji proud strhnul z nohy. Já zamáčkl slzu a pevně doufám, že si našla cestu až do moře. Doufám, že jí proudy neodvlečou až k břehům u Fukušimy, aby z ní radiace nestvořila nějaké monstrum. No nic. Nakonec jsem po 4 hodinách plahočení dorazil do hutu. Pouze jsem si vzal plavky a rovnou vyrazil k horkým pramenům, na které jsem se těšil už od prvního kroku. Cesta k pramenům nebyla úplně jednoduchá. Hned za mostem (pouze pro jednoho člověka) následovalo trošku horší stoupání, kde člověk musel použít všechny 4 končetiny k úspěšnému pokračování. Zbytek cesty už byl celkem v pohodě. Nakonec jsme museli jen přebrodit řeku a na jejím druhém břehu už byly vykopané dva trošku bahnité bazénky, kde se koupalo asi 5 lidí. S chutí jsem se ponořil do příjemně horké nádržky, kterou napájel velice horký mikro-potůček ze svahu nad námi. Okolní kopce byly pokryté mlžným oparem (ostatně jako většinu toho dne) a vedle nás bublala řeka. Neskutečná lahoda-pohoda! : -) Tohle bych zavedl na každém tracku.

Most k hutu

Konečně hut :-)

 Hovět si ve vodě bych ještě nějakou tu destiminutovku vydržel, ale bohužel jsem věděl, že musím brzy vyrazit na hut. Začalo se rychle stmívat (na Zélandu se už začaly výrazně zkracovat dny s blížící se zimou) a cestě zpět by byla náročná i se světlem (které se mi akorát pár dní před tím rozbilo, a tak jsem ho u bazénku neměl). V tu chvíli se vydávala i skupinka, která byla v bazénu ve stejnou chvíli.  Podle rychlosti s jakou se stmívalo mi bylo jasné, že během půl hodiny by byla cesta k hutu bez světla prakticky nemožná, a tak jsem říkal Janovi, že bychom měli jít oba. Odpověď byla zamítavá. Zkusil jsem Jana ještě jednou přesvědčit, ale na jeho rozhodnutí to nic nezměnilo. A tak jsem vyrazil bez něho. Nejdříve jsem se smočil v krásně ledové vodě (ano po termálním prameni se může použít i spojení krásně-ledové) a chvíli jsem vyčkal než vyrazila i rodinka, protože i když ještě bylo tak nějak vidět, tak jsem věděl, že se lesem rozhodně půjde o něco lépe se světlem (byli vybavení dvěma čelovkama). Rodinka šla dost pomalu, a tak se celá cesta protáhla asi na 20 minut. Už někdy v půli cesty mi bylo naprosto jasné, že se Jan prostě nemá šanci vrátit do hutu sám. Tohle zpečetilo posledních 100 metrů, které byly velký problém překonat po tmě i se světlem. Zkoušel jsem volat na Jana s nadějí, že nás po cestě dohnal, ale bohužel se mi nedostalo žádné odpovědi. Když jsem se dostal do hutu, tak mi lidé radili ať počkám cca půl hodiny a vyrazím pro něj. Venku celou dobu lehce mrholilo (proto jsem ani nebral foťák k bazénku) a byla tma jako v pytli, a tak jsem rady neposlechl – převlékl se z plavek a vyrazil. Ušel jsem pouze pár metrů od hutu a už jsem slyšel volání:“Jakuuuuuub“. Mno nemusím asi říkat, že to byl ztracený Jan. To, že jsem ho slyšel na takovou dálku mi dávalo naději, že je v blízkosti a nejspíše pro něho nebudu muset jít až k pramenům. Nějak jsem se vyškrábal částečně tou obtížnější částí a i když jsem se nedostal až na tu pohodovější část, tak jsem svým voláním a svícením působil jako maják, který Jana navedl na správný směr. No co budu Vám budu říkat – byl jsem pěkně vytočenej, protože mi od začátku bylo jasné, jak to dopadne, ale Janova přílišná sebejistota byla v tu chvíli silnější než moje rady. Naštěstí se Jan hned po shledání začal omlouvat a uznal svojí chybu a tak bylo odpuštěno : -) Tím ale dobrodružný večer neskončil. Když jsme oba překročili most, tak mě Jan zavolal na kraj mostu s tím jestli něco nevidím v dáli. A viděl jsem. Na místech, kde vedl nepochybně track (tedy na druhém břehu) byl vidět obrys světla. V tu chvíli jsme si uvědomili, že jsme ještě neviděli dvě holky, které vyrážely na track ve stejnou dobu jako my. Už bylo něco k 10 hodině, a tak jsem se rozhodl jím zkusit jít naproti a zjistit, co se stalo. Vyrazil jsem zpět přes most a snažil jsem se volat a čekal jsem na odpověď. Bohužel to bylo skoro zbytečné snažení, protože se volání ztrácelo v burácení řeky. Vydal jsem se po tracku zpět, ale po chvíli mě zastavil potok, který tvořil několik desítek metrů tracku asi 10 až 15 minut cesty od hutu. Cesta tam byla ve tmě dost nejasná a nechtěl jsem se ztratit při hledání ztracených ehm. Vrátil jsem se do hutu a popsal místnímu osazenstvu situaci a tím jsem získal dalších 5 lidí, kteří se se mnou a Janem vydali na pomoc. Vypůjčil jsem si i lepší světlo, a tak se mi šlapalo po tmě o kus lépe. Naštěstí celé hledání nemělo dlouhého trvání, protože jsme na obě slečny narazili právě na začátku toho potoka, který tvořil velice nepřehledný kus tracku. Prý chtěly už kempovat někde na cestě (měly stan), ale pak viděly světla na mostě a od hutu (nejspíše moje a Jana, když jsme přecházeli most) a rozhodly se pokračovat. Tím ovšem celá pátrací akce neskončila, protože nám řekly o rodince, která je ještě několik minut za nima. Tak jsme se rozdělili. Já a Jan jsme šli se slečnami a ukázali jsme jím cestu potokem a zbylá parta šla naproti rodině. Než jsme všichni 4 po jednom přešli houpací most, tak jsme už viděli světla přicházející skupiny s rodinou. Uf! Za chvíli jsme už byli všichni v hutu. Slečny došly tak pozdě, protože se po cestě několikrát ztratily (vidíte – vážně ta cesta byla nepřehledná  :-D). Rodinka trošku podcenila náročnost tracku – vyrazila asi půl hodiny po nás a nakonec jím to trvalo téměř 7 hodin na konec (prakticky stejně jako slečnám). Cesta zpět už byla trošku klidnější. Jednou jsme se trošku ztratili, ale naštěstí to nemělo dlouhého trvání. Při cestě zpět jsem na stejném brodu ztratil i tu zbývající pantofli(stejně by jí samotné bylo smutno, a tak následovala kamarádku) a při té příležitosti jsem zahučel trošku do řeky. Mno když dobrodružství, tak  se vším všudy. 

Tak a takhle nějak vypadala cestě zpět

Vrátili jsme se do kempu a hned další den nás čekal dalšítrack s horkými prameny na konci – Complad track. Ten je dost populární, a tak jsme si museli rezervovat hut na konci tracku. Ten byl o kus delší než předešlý. Podle brožury měl trvat cca 7 hodin. Skutečnost byla taková, že jsem dokončil track za 5 a půl hodiny a byl o kus jednodušší a mnohem lépe značený než předešlý. Stejně jako před tím se také šlo podél řeky a bylo zde několik potoků a říček na překonání, ale nic z toho se nerovnalo obtížnosti těm z předešlého tracku. A ty bazénky! O velký kus větší a nebyly tak kalné. Před vstupem jsem si teda přečetl všudypřítomný varovný nápis, který zakazuje ponoření hlavy do bazénu s tím, že se můžete nakazit nějakou vzácnou nemocí a zemřít (prý se to stalo jednou na celém Zélandu). Mno ale hlavní je si v té vodě přece zarelaxovat – no ne?!? :- ) 

brodění na začátku tracku

welcome hut

Takhle vypadá pravá lambádička

Odpoledne jsem strávil ve vodě jen cca 20 minut, protože mi pobyt znepříjemňovaly všudypřítomné sandfly(jedno ze zel Zélandu – malé mušky, které prostě štípou jako komáři, ale přijde mi to o kousek horší :/ ) Večer to byla jiná – sandfly totiž mají tu výhodu, že v noci nelítají, a tak jsem hnedle po setmění zamířil k nádržkám. Měli jsme štěstí na to čisté nebe (které prý bylo asi jen dvakrát během posledních 3 týdnů). A to byla pohoda-lahoda. Pěkně jsem se uvelebil do vody a sledoval místní noční nebe – mléčná dráha mi zářila nad hlavou a tělo relaxovalo po náročných 3 dnech na trackách. Pokecal jsem s Čechama, kteří zvolili v ten den stejnej track a nakonec jsem byl ve vodě tak hodinu a půl. Druhý den nám po cestě zpět pršelo (překvapivě – naštěstí skoro všechny deště na trackách jsme schytali druhý den), ale cesta byla obecně na pohodu. Nakonec přebrodit řeku a bylo to za náma – 4 dny – 2 tracky – spaní ve 2 hutech – koupání ve 2 horkých pramenech – 3 záchranné mise – 6 brodění přes řeky – 2 ztracené pantofle – toť byla moje bilance. Bylo to náročné, ale naprosto super. Snad se v nějaké dohledné době ještě více „ohlédnu“ za cestováním – teď už zase skoro 2 týdny makám na vinici – ale o tom zase až někdy příště (snad :-D))