Na vlastní pěst

Přijde mi to jako věčnost, ale ve skutečnosti je to jen něco málo přes měsíc, kdy jsem se vydal na takové malé poslední dobrodružství po jižním ostrově. Plán se urodil v době, kdy jsem hledal dalšího parťáka (s autem) na severní ostrov. Našel jsem jednoho Francouze, s kterým jsme už byli i předběžně začali plánovat cestu. On ovšem mohl vyrazit na severní ostrov až kolem 15-17 května a moje práce na vinici končila 6. května. A protože jsem až po cestování zjistil, že mi unikl track v Glenorchy(tam jsem prakticky začínal cestovat po jížním ostrově) – na Mt. Alfred, a protože se mi Glenorchy líbilo, tak jsem se rozhodl pro stopování do té oblasti :-) měl jsem mít něco málo přes týden, a to by stačilo i na dostopování i na takovou dálku (Amberley-Glenorchy je asi 9-10 hodin cesty). Během pár dnů se okolnosti rapidně změnily – parťák mě zradil. Já jsem naštěstí našel náhradu, ale můj budoucí spolucestovatel Immanuel chtěl vyrazit na severní ostrov už mnohem dříve a to už kolem 7.května. To by mi překazilo moje plány, a tak jsem se s ním domluvil o drobném odkladu – přesunuli jsme trajekt na 12.května a já jsem získal alespoň 3-4 dny na mé dobrodružství. Ovšem stopování nepřicházelo na takovou dálku v úvahu, a tak jsem si pořídil lístek na autobus a v sobotu ráno jsem už drandil směr Quenstown, který se nachází asi 40 kilometrů od samotné Glenorchy. Do Quenu jsem se dostal někdy kolem 6 večer. Už byla tma a já si musel najít ubytování. V autobuse jsem se dal do řeči s jedním Indem, který mi řikal, že jde do hostelu, ve které by podle všeho mělo být volno. To ovšem nebyl můj plán. Bylo v té době ještě relativně teplo i takhle hodně na jihu a já jsem se svého stopařského snu úplně nevzdal. Můj cíl bylo dostopovat ten večer do kempu 12 miles delta, kde jsem spal před mnoha měsíci a který se nachází kousek od lokace z Pána prstenů, kde Frodo a Sam viděl Olifanta (můžete vidět ve starším článku). Naštěstí jsem si byl cestou celkem jistý, a tak jsem vyrazil směr Glenorchy. Dostal jsem se k malému kruhovému objezdu na konci města, kudy právě vedla silnice k mému cílovému kempu a následně Glenorchy. Postavil jsem se pár metrů za kruháč do míst, kam ještě sahalo světlo lamp.

Západ slunce focený z autobusu

 Zvedl jsem palec a snažil jsem se v té tmě vypadat mile :-D A tak jsem tam stál….stál…a stál…už už jsem se pomalu začínal rozhlížet to blízkém lese a pláži, kde bych asi spal pod širákem a riskoval mastnou pokutu, když mi v tom zastavilo auto. Milá Angličanka mi zastavila s tím, že ani nepotřebuje jet tímto směrem, ale bylo jí líto mě nechat stopovat v té tmě, a tak mě hodila do kempu! Jéééj! První fáze proběhla úspěšně. Postavil jsem stan a někdy v 9 jsem už usínal ve spacáku. Ráno jsem pokecal s přátelskou rangerkou, nasnídal se, pobalil a vyrazil stopovat. Měl jsem celý den na to se dostat ke Glenorchy a následně zdolat Mt Alfred, ale i tak jsem musel spěchat, protože už se začínalo stmívat dříve a samotný výšlap nahoru a následná cesta dolů měly zabrat kolem 6 hodin.

Krásné ráno v kempu! :)

Lake Wakatipu :-)

 Zase jsem se pokusil nasadit milý úsměv a stopovací seance začala. Mno a musím říci, že to chvíli trvalo, než mi nějaké auto zastavilo. O to to ale nakonec bylo lepší, protože asi po půl hodině stopování mě zastavili dvě Asiatky, které nejely pouze do Glenorchy, ale i do místa zvané Paradise – Ráj! Tam jsem už byl dříve na výletě, ale když se zmínily o tomto místě, tak mě napadlo, že bych mohl zkusit navštívit i můj sekundární cíl – les, kde se podle všeho natáčela Boromirova poslední hodinka. No a protože byly holky taky fanynky Pána prstenů a byly otevřený dobrodružství, tak jsem se nejdříve vydal s nima do Paradisu, kde jsme asi půl hodiny běhaly po lese a hledaly místo, kde naposledy vydechl Denethorův syn. Podle informací z internetu jsme přibližné místo našly, ale najít konkrétní strom bylo prakticky nemožné. To nám ovšem nebránilo v tom si v lokaci trošku zablbnout a nafotit pár bojových fotek : - ) 

Zde leží Špaček...syn Špačkův...nebo Boromir. syn Denethorův? :)

Moje spolubojovnice :-)

Boj na všech frontách!

Takže i vedlejší mise byla splněna a holky mi nabídly, že mě odvezou na začátek tracku. Jupííí! Podíval jsem se s nima znovu do Ráje a následně jsem po pár minutách už stál pod horou. A další pozitivní náhoda! Zrovna když jsem se kolem 12 dostal na parkoviště, kde začínal track, tak přijela jedna Němka, která chtěla jít na track taky. Ne že bych horu nezdolal sám :-D ale přijela v autě a nabídla mi, že si k ní můžu dát svoje věci, protože jsem tahal sebou stan, spacák a další vybavení, které jsem měl v úmyslu nechat někde u začátku tracku, a nechat to všechno u někoho v autě byla rozhodně mnohem lepší varianta : - ) A vyrazili jsme nahoru zig-zag cestou. Cesta na horu nám trvala nějaké dvě a půl až tři hodiny a ten výšlap rozhodně stál za to! Vrchol hory byl takový cca 500 metrů až kilometr dlouhý hřeben, na kterém se nacházel i nějaký malý vysílač a nabízel krásné výhledy. Viděl jsem Železný pas jako na dlani a jezero Wakatipu, které sahá až ke Quenstownu. Jen „na dosah ruky“ byl začátek Routeburnu a Greenstone tracku. No nádhera. Bylo pěkně větrno, ale to mi nekazilo výhledy : -) Po asi půl hodině jsme se rozhodli sejít dolů a bylo akorát na čase, protože už během sestupu se začalo stmívat. Dole jsme byli někdy před 6 hodinou a během dalších cca 10 minut zavládla tma.

Selfíčko nesmí chybět :-)

A zase jsem měl štěstí! Ten večer bych kempoval někde v polích, ale Němka mi nabídla, že mě hodí do kempu – jééj. A tak jsem zase spal v 12 miles delta. A chtěl jsem další den strávit v Quenstownu. Ovšem ouha – naplnila se předpověď a ráno pršelo a pršelo a pršelo. Takže jsem se rychle rozhodl odjet ještě ten den do Christchurchu, kde mě nabral Chosé(který tentokrát přijel!!:-D) a ještě jsem málem zapomněl – v Christu, když jsem se přesouval k místu, kde mě nabral Chosé jsem potkal týpka s kytárou. Slovo dalo slovo a zjistili jsme, že máme stejný hudební vkus a zahrál dokonce jeden fajn song od Times of Grace – jedné mojí oblíbené kapely. Přikládám odkaz na song – a nebojte jedná se o akustický song, tak žádné řvaní do mikráku nehrozí :-D no a někdy v 11 večer jsem už seděl u krbu a psal předešlý blog a následně se vydal na severní ostrov. 

Tohle na mě vykouklo v Christu :-) Everything is going to be all right! :)

Výlet se vydařil naprosto luxusně! : - ) Lépe už by to ani nemohlo vyjít :- )Nevím jestli vůbec aspoň částečně doženu blog, ale čekalo mě zajímavé dobrodružství, kdy už jsem neměl tolik štěstí jako na tomhle výletě, kdy jsem nejspíše chytil jediný pěkný den v Glenorchy v té době, ale člověk nemůže mít vše. Při psaní tohohle článku jsem si přečetl, že Mt Alfred track je zavřený na neurčito od začátku června, takže jsem byl na dlouhou dobu jeden z posledních, kdo se podíval na tenhle vrchol – a že se zařadil mezi mé oblíbené. Teď už odpočítávám poslední dny na Zélandu a hurá směr Thajsko na 14 dní – ale o tom zase (snad) příště :- )