50 odstínů rudi

Takže už 4 dny trhám třešně, ale vemu to pěkně od „začátku“. Do Cromwellu, kde právě sídlím vedla dlouhá cesta. Ještě jsem cca 14 dní od posledního příspěvku strávil v Chrisu, kde jsem dál pracoval přes agentury. Vyklízel jsem sklady a kanceláře a také jsem vysával vodu po bouři (v létě tu padaly docela masivně kroupy asi ve dvouch vlnách a celé odpoledne pršelo a silně foukalo a stím na jedné stavbě obrovského důchoďáku trošku nepočítali, tak měli pár místností značně vytopených). Následně jsem se pobalil, vrátil vypůjčené vybavení agentuře a ve čtvrtek 17/12 jsem vyrazil s Jirkou (který už 2 týdny trhal třešně na severu) směr Cromwell. Města jsou od sebe vzdálená přes 400 kilometrů, a tak jsme vyrazili už ráno. Silnice jsou v tom regionu jsou plné serpentin a ten den nebyl pouze dnem přesunu na třešně, ale hlavně den premiéry nových Hvězdných válek! :-)) už mnoho dní před odjezdem jsem řešil, kde na tak očekávaný film zajdu do kina a chtěl jsem film vidět, co nejdříve!! Když jsem už věděl, že se budu muset v té době přesouvat, tak jsem vygooglil, že nejbližší kino od Cromwellu je v Alexandře, která je asi 30 kilometrů vzdálená. Shodou okolností, zde zakotvil Honza – můj bývalý spolubydlící z Chrisu, a tak jsem se s ním dohodl a zarezervoval nám dvě místa od půl 8 večer J Prostě svět je malej a Zéland ještě menší. Cesta probíhala celkem v poho – měli jsme jedenu z přestávek u jezera Takepo – naprosto úžasné místo, kam se chci během cestování určitě vrátit a strávit zde aspoň jeden dva dny.

Jezero :)

Síla byla se mnou

Nakonec jsme dorazili do Cromwellu a našli sad, který se měl stát naším domovem na další dny (a asi i týdny). Po příjezdu jsme zavolali místnímu našemu budoucímu zaměstnavateli – farmáři Malcolmovi, s kterým už jsme byli několik týdnů v kontaktu přes emaily a telefon. Mal po chvíli dorazil a během chvíle potvrdil pozitivní dojem, který jsem z něho měl z předešlé komunikace, protože jsme po chvíli, kdy jsme se ubytovali chtěli vyrazit směr Alexandra, kde na mě čekaly ty vytoužené HVĚZDNÉ VÁÁÁÁLKY, ale v tom okamžiku najednou přestalo startovat auto. V tu chvíli jsem cítil velké znepokojení a měl jsem pocit, že mě Síla opustila a Sithové znovu ovládají galaxii. Ten pocit podtrhl i fakt, že jsem ztratil na chvíli mobil, který byl po chvilce hledání a pomoci od mistra Yody nalezen na zemi vedle auta, ale s nakřáplým sklíčkem. Balanc síly vesmíru naštěstí nastolil fakt, že mi pán prodavač v O2 poradil ať si u nich koupím ochranné (laserové samozřejmě) sklíčko a po chvíli zkoumání jsem zjistil, že je trošku naprasklé pouze to a mobil jen netknut. Uf! Mal nám v mezičase nejdříve zapůjčil startovací kabely a následně(při dalších neúspěšných pokusech o nastartování)nabídl zapůjčení auta do doby než bychom dali auto do kupy. Jirka ještě zkusil zavolat automechanikovi, od kterého si auto zakoupil a ten mu nakonec (po tom, co jsme se chvíli řídili jeho pokyny a čachrovali s motorem – a udělali nějakou takovou diagnostiku auta na dálku – co já všechno si tady nevyzkoušim a neuvidim) poradil ať zkoušíme auto roztlačit na delší rovině, což jsme nakonec (bohužel už bez pomoci síly vesmíru, ale pouze síly našich těl) udělali a úspěšně nastartovali J) Už se blížila hodina H, ale naštěstí jsme ještě vcelku v pohodě stíhali dorazit do Alexandry, která je asi 30 kilomentrů daleko. Zde už čekal Honza a vyrazil jsem s ním do…no vypadalo to trošku jako v nějaké domácím kině. Do „sálu“ se vyšlo asi 20 lidí (nějak 4 řady po 5-6 jestli si dobře pamatuju) a plátno byla taková maximálně trojitá trošku větší televize :-D Mám pocit, že kdyby EU udělalo vyhlášku o kinech a jeho rozměrech, tak by tomuhle sálečku museli přejmenovat třeba na „velkotelevizní sál“. V každém případě jsem vyfasoval 3D brýle a už během úvodních titulků moje obavy o zážitek odplynuly do ztracena, protože se plátno nakonec ukázalo jako ne zas tak malé (ale stále menší než nejmenší sál v Cinestaru) a díky blízkosti k plátnu jsem nakonec měl skvělý audiovizuální zážitek. O filmu se nebudu moc rozepisovat – byl jsem spokojenej, ale nebyl jsem MOC spokojenej ;) 

Minikino :)

V každém případě jsem o dva dny později vyrazil na třešně. Mal má několik sadů kolem Cromwellu a ten, který byl vybrán pro náš startovní, se nacházel asi 5 minut pěšky od našeho ubytování, což bylo fajn, protože jsme pracovali od 7. Nasadil jsem na sebe kšandičky, ke kterým je přidělaný malý rámek. K němu se přidá kyblík – neboli bin. Ty mají 10 litrů a mají se naplnit třešněmi cca 2-3 cm od vrchu. Plné kyblíky mají něco přes 5 kg. Tahle práce je placená úkolově – za jeden bin máme 6,5 $ s tím, že nemůžeme pracovat za méně než je minimální mzda. Ta je současně nastavená na 14,75 $. Mal nastavil pravidla tak, že bychom mělí stíhat alespoň 18 binů za 7,5 hodin, což vlastně téměř přesně vychází právě na pokrytí té minimální mzdy – vychází to, že bychom měli trhat přibližně 2,4 kyblíku za hodinu :-D tolik k matematice. Ten první den jsme zrovna trhali na sadu, který měl nejhorší stromy ze všech (ale to jsem se dozvěděl až zpětně) a také zde byly mnohem menší třešně než na ostatní. Tyto byly určeny na místní trh přímo koncovým spotřebitelům.  Navíc byly stromy dost větvené, tak jsem potřeboval jeden velký žebřík na okrajové větvě a jeden malý na vnitřek stromu. To že jsem tahal dva žebříky a musel se proplítat větvema se skoroplným kbelíkem by se ještě dalo přežít, ale největší problém se staly barvy!

Úderník první třídy před prvním sběrem

 Teď to asi vyznělo trošku rasisticky, ale na barvu se dívá prostě všude a u třešní dvojnásob. Jen zde platí (na rozdíl od většiny naší historie) čím tmavší – tím lepší. V tuto dobu teprve třešně dozrávají (prostě takový klasický prosinec, že?) a mnoho z nich je pouze rudých, ale ne tmavě rudých až fialových. A ono když člověk začíná trhat v 7 ráno a navíc třešně, které jsou ukryté pod stromem, tak v tom stínu je docela problémové rozhodnout, která třešeň je dost tmavá a která ještě ne. Navíc jsem člověk, který už na základce nechápal k čemu kupovat takové to větší temperové vybavení s 12 barvami, když stačí základních 6 a občas si je maximálně trošku naředit vodou (a to pouze, když přijde do tuhého a musí se nakreslit trošku temnější kůže u skřetů než u lidí). No během prvního dne mi supervizoři pravidelně kontrolovali můj kyblíček (stejně jako všech ostatních) a vyházeli desítky třešní. Mám pocit, že během trhání třešní, které musejí být dost rudé, by i takový Ransdorf během dopoledne zahodil svojí rudou knížku a přeorientoval se více na pravo k bezpečnějším barvám politického spektra. V každém případě jsem se během prvního dne dostal na skvělých 7 kyblíků!! Další den jsme podle prvních zpráv měli jít trhat už na lepší stromy, ale farmář si to nakonec rozmyslel a naše půlka (která bydlí na tomto sadu) zde měla zůstat i druhý den – JUPÍ! Naštěstí jsme zde trhali pouze dopoledne a odpoledne se už přesunuli na druhý sad, kde už od rána trhala druhá půlka. Trhání na druhém sadě bylo tak rozdílné jako běžet 10km s plným báglem kemení a bez něho. Stromy nebyly zdaleka tak větvené a stačil mi pouze jeden středně velký žebřík, kterým jsem se dostal ke všem větvím. Po dnu a půl beznaděje mě trošku naplnila kapka optimismu. Navíc byly třešně větší a víc jich bylo tmavších! I když jsem stále občas neprošel kontrolou a několik třešní bylo vyházeno, tak jsem si začal pomalu zvykat na barvičky a mé barevné spektrum se rozšířilo asi o 300 %! Dostal jsem se celkem na necelých 10 kbelíků. Třetí den jsme pokračovali na lepším sadu (i když v trošku jiné části) a bylo to znát. Už od rána byly lepší třešně (hlavně dopolední stromy byly super) a dostal jsem se na 17 kbelíků :-))))) Poslední den jsme trhali pouze dopoledne a i když stromy nebyly nejlepší, tak se mi povedlo udělat 10 kbelíků a následovala pauza na Vánoce. Zítra mě zase čeká trhání (a vypadá to zase na horší stromy bohužel), ale je ve mně naděje, že možná se dostanu i na nějaké normální číslo kbelíků a nakonec tu přežiju celou sezónu (do konce ledna). 

Ty lepší stromy :)

Fotka "z mého pohledu" během sběru