Cesta tmou

Po únavném a hlavně mokrém Kepleru jsme potřebovali na pár dní oddych od tracků. Konečně jsem si dal první fish and chips (od té doby jsem si na tomto anglickém pokrmu pochutnal několikrát a můžu říci, že tahle první várka byla bohužel jedna z těch horších) a usilovně jsem sušil svoje boty a prakticky všechno vybavení, které jsem využil na Kepleru. To zahrnovalo rozesetí mého oblečení po kempu ve společných místnostech a sušárnách a rozhodně jsem nebyl jedinej, protože i následující den prakticky celý propršel. Největší byl boj s pohorkami, ale nakonec se je po dvouch dnech tak nějak podařilo vysušit! Jeeeej! Když jsme se dali tak nějak do kupy, tak bylo na čase vyrazit dál, a protože bylo počasí stále spíše nepříznivé, tak jsem se rozhodl rozhodit znovu sítě na couchsurfingu a překvapivě úspěšně a díky tomu jsme ten den měli o nocleh postaráno, ale nejdříve jsme měli dva mezicíle – navštívit další jeskyně a město Invercargill.

První fish and chips!

Tentokrát se jednalo o jeskyni, která šla projít celá až na konec s tím, že kousek od konce se mělo nacházet jezírko, které podle všeho mělo být překonatelné římsou, která se nacházela pod vodou na jedné z jeho stran. Jeskyně byla mnohem jednodušší na průchod než jeskyně na Kepleru a větší část šlo doslova vážně projít. Narazili jsme na mnoho krápníkových útvarů a bohužel i na různé „super-cool“ nápisy na zdech a stropech, které bohužel ubírali na kráse celé jeskyně. Po chvíli jsme potkali pár, který se vracel zpět stejnou cestou s tím, že dorazili k jezírku a nakonec se neodvážili ho překročit. V tu chvíli mi trošku zatrnulo, ale rozhodli jsme se sami přesvědčit na vlastní oči. Čekalo nás několik trošku obtížnějších míst, ale většina cesty probíhala víceméně bez problémů. Byli jsme i docela rychlí, a tak jsme překonali čtveřici, která vyrazila do jeskyně před náma. Od nich jsme zjistili, že se v jeskyni nachází tzv. Glowworms – což je druh hmyzu, který sídlí právě v jeskyních a svítí. My jsme samozřejmě do té doby nevypínali naše světla, a tak jsme je nemohli vidět. Chvíli jsme s čtveřicí postupovali vpřed a zhasínali naše světla a konečně jsem poprvé uviděl svíticí tečky, které byly rozesety převážně po stropu jeskyně. Nebylo jich nikdy nějaké velké množství, ale krásně to dokreslovalo atmosféru jeskyně. Když jsme je předešli, tak jsme po dalších cca 10 minutách dorazili k jezírku (celá cesta trvala cca 25 minut).Jezírko se rozpínalo od jedné stěny ke druhé a bylo asi 4 metry dlouhé. Voda byla kalná a neviděli jsme ani náznak po slibované římse a věřte mi, že takové jezírko v jeskyni nevypadá úplně jako nejlákavější bazén, a tak jsme se rozhodli vrátit zpět. A tak si tak krásně pochodujeme a zhasínáme naše lampy, abychom viděli více červíků až jsme se dostali k jedné trošku problémovější pasáži, kde nebylo úplně jasné, kudy vede další cesta (jeskyně se v některých místech rozvětvuje, ale bezpečná cesta byla značená odrazkami) a některé sekce byly rozdělené do dvou chodeb, které ale nakonec ústili znovu ve stejnou chodbu a rozdílné byly pouze obtížností průchodu. A právě k jedné takové jsme dospěli. Při cestě opačným směrem byla cesta celkem jasná, ale při opačném průchodu prostě jeskyně vypadá trochu jinak. Chvíli jsme váhali kudy tento úsek projít, ale nakonec jsme našli odrazky značící cestu, a tak jsme zase vesele pokračovali. A tak si jdeme a jdeme a už mi ta jeskyně přišla nějak podezřele dlouhá. Mno a už možná tušíte jak ta story pokračovala. Po chvíli jsme se objevili zase u jezírka. Ehm. Ztratit se v téměř jednosměrné jeskyni to už vyžaduje dávku umu, a tak ze mě speleolog asi úplně nebude. V tu chvíli jsme věděli, že prostě to jezírko musíme pokořit. V tom nám částečně pomohla čtveřice, která právě při našem opětovném příchodu překonala jezírko. No nebyl to úplně nepříjemnější pocit našlapovat do vody, kdy člověk nevěděl jestli je dno jen několik desítek centimetrů vzdálené a nebo několik metrů. Ale nakonec jsme jezírko překonali. Čekalo nás ještě několik obtížnějších míst, ale během cca 5 až 10 minut jsme už dorazili opětovně na denní světlo. UF! Díky relativně dlouhému pobytu v jeskyni bylo najednou pěkné vedro. 

Tady můžete možná vidět jezírko...

Jedna z trochu náročnějších částí v jeskyně

Já základní edice

Tak i tohle jsme museli prolézat :-)

Vylepšená edice...

 

Už se blížíme ke konci

Rychle jsme vyjeli do Invercargill, kde jsme ten den jen doplnili nějaké zásoby a vyrazili hnedle na místo, kde na nás čekal náš couchsurfing hostitel. Jeli jsme k jednomu malému městečku cca 50 kilometrů od Invercargill. Dorazili jsme k farmě s velkým domem, kde nás uvítala milá paní v babičkovském věku a hned po příjezdu jsme dostali skvělou poctivou domácí večeři, kterou jsem neochutnal už několik měsíců. Na stole ležela bramborová kaše, dušená zelenina a houby, maso a nějaká zapečená mísa. Mňam! Vážně jsem se skvěle najedl – bylo to bezesporu nejlepší jídlo, které jsem na Zélandu jedl. Následně nás pán domu – farmář s hooooodně silným přízvukem provedl po jeho farmě, což bavilo hlavně Jana, který na farmě vyrostl. Celkově jsem si pobyt na farmě užil znamenitě a byla to skoro jako návštěva babičky. Pán nám ukazoval fotky ze svého mládí, kdy hrál fotbal(ukázal nám fotku a ukazoval postupně své spoluhráče a komentoval to slovy:“No tak ten už je mrtvej….tenhle taky…tenhle ještě ne…a tenhle taky“ ehm) a s paní jsme si popovídali o Zélandu. Dostali jsme s Janem velký pokoj a každý z nás vyfasoval velkou parádní postel. No ráj

Náš pokoj...

Blízké setkání kravího druhu

místní stádo

Naši super hostitelé :-)

! Ráno jsme se nasnídali a vyrazili znova do Invercargill, kde jsme zašli do kina na Deadpoola! A byla to prostě pecka – jen jsem nepochytil všechny vtipy a hlášky, a tak se těším až ho uvidím doma s titulkami.

:-))

Následně jsme vyrazili směr Bluff, což je městečko jižně od Invercargill (ano je to šílené jméno – musel jsem si to vygooglit jak se píše a pokaždé si musím dávat pozor, abych to moc nezkomolil). Zde je podle všeho nejstarší dlouhodobě obydlené místo Evropany a také se zde nachází super-cool značka ukazující jak je daleko z tohoto bodu k jednotlivým světovým metropolím a je to tak super-cool místo, že se sem sjížději převážně čínští turisté, kteří vystoupí z autobusu jen proto, aby si udělali fotečku pod značkou a tím si mohli odškrtnout další políčko ze seznamu zajímavých fotek ze Zélandu. Když jsem vyrazil k značce, tak tam právě taková skupina turistů stála a tak jsem chvíli pozoroval jak se každý musí po jednom a zvlášť i po skupinách právě na tom místě vyfotit. Když jsem vyrazil se podívat na značku a chvíli jsem si ji prohlížel z blízka, tak mi bylo taktně naznačeno, že bych měl dané místo urychleně opustit, protože jinak by jim asi odletělo letadlo do Pekingu. Mno nechtěl jsem před návštěvou jejich prezidenta v Praze udělat nějakou mezinárodní ostudu, a tak jsem vyklidil pole. Tak a příště už vezmu článek trošku více „telegraficky“, protože v následujících dnech stojí za zmínku spíše jen některé události/místa a pokusím se Vás ušetřit těchto dlouhých popisů (i když to asi stejně vyjde ehm)

Vyhodili mě od značky :///