Zkratka

 K jezerům jsme se přiblížili až k večeru. Nejdříve jsme museli jet asi 30 kilometrů po prašné/neasfaltové cestě, která se tu stále na mnoha místech vyskytuje a následně několik stovek metrů lesem podle řeky, která právě protýká oběma jezery. Podle nápisů jsme si uvědomili, že celá východní strana jezer(jezera se prakticky přímo táhnou ze severu na jih) je vlastně jeden dlouhý kemp, který je jen občas přerušovaný lesem. Hned na druhé pláži jsme se to rozhodli zakotvit a postavit stan a už v tu chvíli jsme si začli úžívat ten pravý únik z civilizace. Na celé pláži jsme byli sami a až k večeru dorazila pouze jedna dodávka, která to zabalila o velký kus dál než my, takže prakticky naši samotu nenarušovala. Rozdělali stany (poprvé jsem spal v novém stanu) a po večeři jsme to brzy zabalili. Když jsem se v noci probudil, tak jsem si uvědomil dvě věci – ticho a tmu! Ale to ne jen takové ticho – to bylo TICHO. Takové to ticho, které se vysnili učitelé po celém světě, a které logicky ani ve škole nemůže nastat. Až po nějaké době ticho přerušili místní ptáci, kteří nejspíše nocovali několik desítek metrů daleko, ale jejich skřehotání bylo roznášeno hladinou jezera do širokého okolí. Když jsem rozepínal stan, tak jsem se cítil až provinile kolik hluku jsem u toho nadělal. A v tu chvíli na mě TMA teprve dopadla. Nesvítily hvězdy ani měsíc a já si vážně neviděl ani na špičku nosu. Brzy jsem měl zažít ještě větší tmu v jeskyních, ale tam to tak nějak člověk čeká. Ten pocit byl něco těžko popsatelného.

Ráno na Mavora lakes

Selfie musí bejt

Náše kempování na jezerech - pláž jen pro nás

Druhý den jsme už na programu měli několik věcí. Nejdříve jsem chtěl splnit můj rest, který jsem měl už od příletu a to nalezení nějak= kešky, kde bych nechal „travel bug“ (neptejte se mě  :-D) Kukyho, kterého jsem dostal od mé kamarádky Evičky. Chtěl jsem vybrat nějakou trošku odlehlou lokalitu, aby následný návrat Kukyho nebyla otázka pár dnů, a tak padla volba právě na Mavora lakes. Jan se v mezičase nadchl pro celou hru a přes jeho maminky účet si stáhnul lokalitu dalších kešek, které jsme následně při procházkách hledali.

Kuky na výletě :-)

Ochraňoval mě až sem..

Kuky před odchodem

Tady čeká na dalšího svěřence na cestu domů :-)

Následně jsme už vyrazili na to, díky čemuž jsem vlastně tahle trošku zapadlá jezera odhalil – a to jsou byly samozřejmě lokace! Vydali jsme se na nejvzdálenější kemp, kde akorát začínalo druhé a větší jezero. Zde se natáčela část zakončení prvního dílu. Konkrétněji tábor společenstva na řece Anduine před Rauroským vodopádem a scnéna, kde se Frodo schovává před Uruk-hai, které následně na sebe nalákají Smíšek s Pipinem. To je tak pro okraj. Nejspíše bych strávil několik pěkných minut hledáním obou míst, ale svět je malej a Zéland ještě menší, a tak jsem zrovna přesně v tu chvíli narazil na zájezd, který byl právě zaměřen na lokace a ještě k tomu ho vedl průvodce mého zájezdu do Skipper kaňonu. Takže mi stačilo jen následovat jejich kroky a obě místa jsem „našel“ během několika minut : - ). Bylo vtipné sledovat účastníky zájezdu, protože podle ohlasů se zdálo, že půlka z nich ani moc netušila, kdože to ten Frodo vlastně je, ale tak hlavně že si to užili. 

Vidíte ten můj výraz? Zdenda Trošků po shlednutí téhle fotky řikal, že až bude natáčet remake Pán Kameňáka - Babí vřesk útočí, tak mám roji zajištěnou

A takhle tu šašil Frodo

 Pak jsme jeli na úplně druhou stranu jezer, kde ještě před začátkem bylo místo, kde Aragorn, Legolas a Gilmi dorazili ke spálené hromadě Uruk-hai a hledali stopy po Smíšovi a Pipinovi. Obě místa byla rozpoznatelná, ale samozřejmě se za ty roky změnila, ale to mi o nic nesnížilo radost z dalšího úspěšného objevování lokací.

Myslím si, že je jasné koho tady předvádím :-)

A protože jsme měli ještě skoro celé odpoledne před sebou, tak jsme se rozhodli pro výlet – okruh po místních lesích a loukách, který vedl přes hut Kiwi burn. Mohli jsme si zvolit jednodušší variantu a jít pouze k hutu tam a zpět tou samou cestou, ale rozhodli jsme se absolvovat celý okruh. Po překonání houpacího mostu (vzpomněl jsem si na prvního Shreka…)

Trošku se houpal...

Jsme tvrďáci jdeme loop...

  jsme vstoupili do lesa ne zas tak typově vzdáleného tomu našemu českému a vyrazili. První hodina probíhala víceméně na pohodu. Už jsem si začínal říkat, že je to jeden z těch nudnějších (rozumějte – bez krpálů) výletů, na které už zítra zapomenu, ale opak byl pravdou. Když jsem vyšel na louku, tak najednou jasná cesta zmizela a vždycky jsem pouze v dálce viděl zabodlou oranžovou tyč, ke které jsem se musel dostat. Což je za běžných okolností zdá jako docela jednoduchý úkol. Ono si takhle kráčím a na pravo je řeka…potok je na levo…potok je pode mnou…a stojím najednou takhle v takové té bažínce, ve které se člověk neutopí, ale má vodu trošku výše, než by si představoval za optimální. A tak si takhle skáče z trsu trávy na trs a doufá, že pod dalším trsem nebude číhat další potůček. Znáte hru pro Win Hledač min? Já jsem jí jako capart hrával na počítači a nevěděl jsem její pravidla/princip (než mi to taťka jednoho dne osvětlil a tím mi tu „hru“ najednou výrazně zjednodušil :-D ). Tak když to neznáte, tak si prostě klikáte a doufáte tajně, že pod dalším políčkem nebude ta bomba a smajlík na vrchní části okna nevybouchne. Mno tak tak nějak jsem prožíval přešlapování z místa na místo. Jan šel kus přede mnou a už když jsme viděli hut před námi, tak na mě přes půlku louky zavolal, že po jeho stopách se vydávat úplně nemám. Tak jsem šel okolo, ale o moc lepší to nebylo :-D Naštěstí moje boty od značky Mamut tenhle test spíše zvládly dobře, a tak jsem nakonec došel do hutu skoro suchou nohou a jen mokrou botou .Uf. Druhá půlka cesty byla už převážně na pohodu.

Takže kdo vidí cestu ať zvedne ruku

Druhý den jsme měli naplánovaný track k Taipo hut. Celý track se táhne od severního jezera až ke Greenstonu, který je pár kilometrů jižně od Glenorchy, kde jsme nocovali několik nocí před tím (to je tak propředstavu – můžete vidět více na odkazu zde). Vyrazili jsme brzo ráno, abychom došli co nejdále, než nás dožene spalující slunce, protože prakticky celý track se táhne masivním údolím, které je několik kilometrů široké a o stín tam člověk prakticky nezavadí. Cesta k prvnímu a následně druhému hutu byla relativně na pohodu. Po obědě na tom druhém, který se skládal už klasicky z krekrů a tuňáku, jsme vyrazili do našeho cíle, kam jsme měli jít podle značek přibližně 4 hodiny. Byly asi 2 a počasí nám relativně přálo, tak jsme se cesty před námi nebáli.  Do té doby cesta, kterou by našel i slepej se ovšem změnila v „cestu“, která byla opět převážně značená pouze oranžovými kůly a na zemi se člověk mohl orientovat pouze více či méně vyšlapanou cestičkou. Důvod byl prostý – k předešlému hutu vedla cesta, kterou jezdily auta s 4 kolovým náhonem a hned za hutem byl most, který auto nemohl překonat a silnička se vytratila. A tak jsme šlapali a hledali kůly. 

Cesta než trošku zmizela...

To jsme si takhle pochodovali a najednou se před námi objevila řeka. Koukali jsme všude kolem a nemohli nikde najít značku, která by signalizovala, který směrem se vydat. V tu chvíli nám došlo, že jsme sešli z cesty a musíme jí zase najít. Jan se u řeky zeptal jestli bychom ji měli překročit nebo ne a já vyřkl větu, kterou jsem si celý zbytek dne vyčítal – „Já bych to nepřecházel“. Podle mapy jsme měli jít stále údolím (což hrálo do karet překročení řeky/potoka a pokračovat v daném směru, ale také to vypadalo, že máme jít spíše na úbočí hory, která se tyčila nad námi, a tak jsem se jako správný průzkumník a služebně stačí vydal do úbočí, které se tyčilo hned nade mnou a bylo porostlé různými keři. Když jsem se vydrápal cca 50 metrů nahoru, tak jsem se začal rozhlížet a hledat značky, ale oujé nikde nic. Jan se mezitím doškrábal za mnou a během mého rozhlížení mě předběhl a začal stoupat ještě více. Když jsem na celém svahu nad sebou neviděl nikde v okolí značku, tak už mi začínalo být jasné, že cesta musí vest údolím a  řeku jsme měli překročit po jejím proudu někde níže. Jan ale už byl vysoko ve svahu a už byl rozhodnut najít alternativní cestu. Problém byl, že řeka, která nám křížila dole cesta tekla právě ze svahu, po kterém jsme se škrábali a čím výše jsme byli, tím více se stalo její překročení nemožné, protože se celý břeh s námi sice částečně zvedla, ale řeka jinak tekla mezi skálami a její koryto se částečně rozšiřovalo, takže se její zdolání stalo naprosto nemožné. Když jsem se nakonec vyškrábal o další desítky metrů, tak jsem našel Jana, který konečně našel místo, kde jsme mohli sklouznout po skále vcelku bezpečně k řece a na druhé straně byla možnost vylézt na svah nahoru. A tak jsme se rozhodli v rámci pravidla – „Je to delší, zato horší cesta“ pokračovat ve svahu a hledat cestu na vlastní pěst. Uf. Co si budeme říkat – bylo to další chybné rozhodnutí, ale když už člověk je tak vysoko, tak se mu prostě jít dolů hledat cestu prostě nechce. Po nějaké době jsem dole uviděl v dáli v údolí takové 3 pohybující se postavičky, což mi trošičku napovědělo, kdeže je ta původní cesta. V tu chvíli jsem situaci ohodnotil výkřikem – We are fuuuuc*ed!, který se vryl do celého údolí na věky věků a nakonec jsem následoval Jana dolů, kde jsme nakonec našli náš oblíbený oranžový kůlek. Celá tahle sranda nás stála přes hodinu času a hlavně spoustu sil, které jsme ještě měli potřebovat. 

Takhle jsem překonával řeku ve svahu..

Ta šipka ukazuje za A) pobočku místního rychle občerstvení B) místo kudy vedla skutečná cesta

Tady jsme přespávali

Koupelna pro ten den..

Údolí mělo doslova epické rozměry...

Jedno z moha překonávání řek a říček...

Zařekli jsme se, že už z cesty nikdy, ale NIKDY nesejdeme a vyrazili jsme. Cestu nám znovu okořenilo „hledání min“, protože prostě track bez močálů v cestě by prostě nebyl ono. Asi v půl 8 jsem dosáhl konečně hutu. Měl jsem v nohách přes 30 kilometrů a měl jsem toho plné kecky. Dal jsem si sprchu v místní řece a po vydatné nudlové večeři jsem zalezl v hutu do spacáku. UF! No a ráno jsme vyrazili tu cestu zpět :-D I když cesta zpět byla bez naší zkratky podstatně nudnější. Druhou půlku nám naštěstí okořenilo spalující slunce, které se ten den tolik za mraky neschovávalo. Janovi se na nohou objevila nějaká vyrážka, kterou asi vyvolala alergická reakce naněkterý místní porost, kterým jsme procházeli velkou část tracku a každý dotek slunce mu byl velice nepříjemný, a tak jsme dopadli tak, že posledních cca 10 kilometrů chodil v mém stínu. Němec chodil v Čechově stínu – to by měli asi národní obrodilci radost. V každém případ jsme došli až na parkoviště a přejeli do kempu, kde jsme brzo vytuhli v našich stanech. A druhý den jsme už řekli sbohem jezerům a vyrazili směr Te Anau, kde nás čekal první tzv. Great walk – Kepler track. A o tom zase příště….

A jedeme dál....

Teď mi to přijde už jako kdyby to byl tak měsíc, ale ve skutečnosti to bude cca teprve týden, co jsme se vrátili z McIntoshe – už dlouho dopředu jsem měl vyhlídnutou jednu společnost, která poskytovala tzv. „Ride of the rings“ – jízdu na koni + jízdu džípem po místě zvané Paradise, kde se mimo jiné natáčel i Pán prstenů a tohle místo bylo právě blízko Glenorchy, u kterého jsme nocovali den předem. Večer jsem si zamluvil jízdu a ráno jsem vyrazil – nejdříve byla část, kdy jsem jel džípem přes krásný paradise a viděl jsem krásy místního údolí – mě nejvíce potěšil Isengard a kraj lesa, který použilo společenstvo při vstupu do lesa elfky Galadriel :-) (určitě všichni víte o čem mluvím : - D)

Zde byl postaven digitální Orthank - můžete vidět obrázek nad tímto jak to vypadalo ve filmu - pohoří jsou stejná a věž byla digitálně domalovaná :-)

Tady vstupovalo společenstvo to Lottlorienu

 Pak následovala ta větší sranda – jízda na koni. Jel jsem ve skupině se 3 turistama s Asie (kteří jsou minimálně v Quenstown na každém rohu. Některé obchody mají popisy také v té jejich hatlamatilce a dokonce jich pár úplně vynechala angličtinu a jela čistě klikyháky) a ještě s párem z Německa. Jelo se pěkně v řadě, kdy 2 naše průvodkyně jely na začátku a na konci naší lajny. První jeli potomci Čingischána a byly následováni mojí maličkostí, kterou stíhali germánští nájezdníci. Na začátku jsme dostali základní tutoriál na jízdu na koni a několik základních pravidel mezi která patřil i fakt, že jsme se měli držet v předem dané řady a nikdo neměl nikoho předbíhat, protože by to prý narušilo hierarchii koní ve stáji. Což bylo někdy dost náročné dodržovat, protože kůň přede mnou měl stálou potřebu se krmit, a tak naše půlka kolony musela vždy zastavit. Čínské/Japonské??(nebo něco kolem podle postavení očí  ;)) turistce se ani při opakované snaze a instrukcím moc nedařilo koně rozpohybovat, a tak si vždycky koník pěkně nasvačil (asi 20krát za tu hodinu) a pak se jelo dál. Evidentně se někde Čingischánovy geny po těch pár generacích ztratily. Projížďka jinak probíhala naprosto v pohodě. Překonali jsme pár potoků a instruktorky nám v mezičase vyprávěly zajímavosti z natáčení trilogie (spojené s koňmi samozřejmě). 3 jejich koně prošly náročnými testy a staly se na několik týdnů rohanskými bojovými koňmi a jednoho z nich dokonce osedlal jeden z Asiatů. Byl to moc fajn zážitek si užít Zéland zase trošku z jiné perspektivy a i počasí docela přálo, takže nic nebránilo si naplno užít krásu místního (R)ráje.

Já a můj oř

Následně jsme dali sbohem Paradisu a Glenorchy a putovali zpět do už známého kempu u Quenstownu, kde jsem neodolal a znova navštívil lokace Ithilienu. Ještě před tím jsme zajeli přímo do Quenu, kde jsme vylezli na kopec, z kterého je krásný výhled na celé město. Já už jsem měl místní repete, protože jsem se tam vyškrábal už na Nový rok, ale protože Jan o to stál a ten výhled je prostě super, tak i přes panující vedro jsem se rozhodl vydat znovu na ten cca hodinový výstup a bylo to zase super. Poté na nás čekala návštěva knihovny, kde jsem konečně uveřejnil můj minulý blog.

V Quenstownu jsme se ještě další dva dny zdrželi, protože jsme čekali na stan, který jsem si objednal v místním obchodě, protože do té doby jsem spal vždycky v Janově stanu a můj spolucestovatel spal vždycky v autě, které jsme složitě přestavovali na postel. Za zmínku snad už jen stojí návštěva slavného místního rychlého občerstvení.  Čekal jsem asi 25 minut ve frontě a dalších 20 minut než nám slavný burger připravili (vybral jsem si variantu s avokádem, slaninou a dalšíma pochutinami). Odnesli jsme si burgr na pláž a byl to parádní požer : - ) Mno asi v tom hrálo dost i to čekání, ale rozhodně jsem těch 13 $ nelitoval.

Burger byl fakt pořádnej :-)

Naše poslední ráno u Quenstownu zpříjemnilo setkání s milým párem z Walesu, který kempoval hned vedle nás a potkali jsme se u stejného stolu u snídaně. Nejdříve jsem z útržků jejich řeči byl dost zmatený, protože jsem zachytával kousky angličtiny, ale následně začali používat pro mě úplně neznámá neanglicky znějící slova. Když jsem se s nimi následně dal do řeči a dozvěděl se zemi jejich původu, tak hnedle dávalo všechno dávat smysl. Ten den jsem se dočkal svého první pořádného čaje od odjezdu z Cromwellu. Postupně jsme totiž zjistili, že náš velice lehký a skladný vařič je sice ideální na tracky, ale na dlouhodobé vaření v kempech není ideální, protože žere hodně plynu a malá bombička stojí kolem 10 dolarů a tak jsme šetřili plyn. Den před tím jsme koupili jeden větší, ale na kempování praktičtější vařič a kupu bombiček za pár dolarů a těšil jsem se večer na první čaj. Jenže ejhle – nový vařič selhal. Každý kdo mě trošku zná ví, že téměř každý den vypiju několik pulitrových hrnků čaje a obecně jeho nabídkou nikdy neopovrhnu a když vařič nenaskočil, tak mě chytlo lehké delirium, protože po týdnu můj čajový absťák vylítnul do neskutečných výšek. Když jsem se s problémem páru svěřil, tak mi nabídli a i přes mé (samozřejmě hrané) upejpání čaj uvařili – jeeeej. Mohl jsem si pustit trochu mátového čaje žílou a film Trainspotting pro mě bude mít příště úplně jiný feeling.

Důležitá fotka - první čaj

 Vyměnili jsme v supermarketu vařič, nabrali nový stan a vyrazili směr Mavora lakes. Nejeli jsme úplně napřímo – měli jsme v plánu udělat si výlet na Remarkebles. Což je několik hor pár kilometrů od Quenu, které jsou přetvořeny v lyžařský areál. Nejeli jsme tam ovšem proto, abychom viděli nejízdné lyžařské vleky, ale protože tam byla samozřejmě jedna z lokací z TOHO filmu. A protože byla asi 2 vteřiny v prvním dílu, tak ta cca 12 km dlouhá zajížďka za to prostě stála. Navíc k lyžařskému areálu vede přece asfaltová dobrá cesta, která udělá i tu jízdu plnou serpentin docela jednoduchou. Ha ha. Samozřejmě jsme zrovna přijeli v době, kdy žádná asfaltová cesta neexistovala a postupně se teprve dělala. Vjezd nebyl zakázán (pouze v určitou hodinu), tak jsme jeli pro takové té prašné kamínkové cestě až na vrchol. Nebyla to cesta jako do toho kaňonu, ale úplně dobře se Janovi taky nejelo. My se ale samozřejmě žádné výzvy nezalekneme, a tak jsme to zvládli až na parkoviště, kde jsme v překvapení našli zaparkovaná další cca 4 auta turistů, kteří evidentně razili stejným směrem.

cesta k jezeru

Tak jsme začali šlapat do kopce s cílem najít jezer Alta, které se nachází právě na Remarkebles ztvárnilo část Rmutného dolu, kterým Společenstvo utíkalo, když opouštělo Morii. Nám se do toho kopce, který byl před námi rozhodně neutíkalo-spíše funělo. Před námi měl náskok jeden pár a já se schválně vsadil s Janem jestli je ten pár z Čech nebo Německa, protože obě národnosti jsou tu zastoupeny celkem masivně a jak na krajany, tak na sousedy narážíme doslova na každém kroku. A kdo by to byl řekl – byl to českej pár : - ) Když jsme dofuněli k jezeru, tak mě uchvátilo celé místo. Krásné naprosto čiré a ledové jezero obklopeno vrcholky hor (u jezera jsme mimochodem potkali 2 holky z Německa, takže zastoupení národů bylo naprosto vyrovnané). Rozhodli jsme se podstoupit ještě další stoupání na jeden z hřebenů odkud jsme měli ještě lepší výhled na jezero. Místo, kde běželo společenstvo jsme našli hned, protože se nacházelo přímo u jezera a tak jsem si spokojeně zafuněl – udělal pár fotek a pomalu razil zpět k autu. Ovšem cesta z kamenitého úbočí hory byla chvílemi pěkně zajímavá a více než o sestup se jednalo o postupné sklouzávání, které se nakonec neobešlo bez zaškobrtnutí a naražení kolene :-D

Krásné místo :-)

Tak tady všuuuude byl ....a teď jsem tu byl taky :-)

Společenstvo tu bylo evidentně v lyžařské sezóně...

křišťálově čistá voda

Za zmínku stojí ještě všudypřítomní luční koníci – i když tihle louku asi v životě neviděli, a proto jsem si je pro sebe přejmenoval na skalní koníky. Nakonec jsme zvládli návrat a to jak k autu, tak autem na normální silnici a vyrazili konečně směr Mavorská jezera – původně jsem chtěl tuhle část popsat i v tomto článku, ale zase jsem se trošku více rozepsal, a tak zakončím tento blog stejně jako končilo většina dílů mého oblíbeného animovaného seriálu Spiderman – TO BE CONTINUED!