A jedeme dál....

Teď mi to přijde už jako kdyby to byl tak měsíc, ale ve skutečnosti to bude cca teprve týden, co jsme se vrátili z McIntoshe – už dlouho dopředu jsem měl vyhlídnutou jednu společnost, která poskytovala tzv. „Ride of the rings“ – jízdu na koni + jízdu džípem po místě zvané Paradise, kde se mimo jiné natáčel i Pán prstenů a tohle místo bylo právě blízko Glenorchy, u kterého jsme nocovali den předem. Večer jsem si zamluvil jízdu a ráno jsem vyrazil – nejdříve byla část, kdy jsem jel džípem přes krásný paradise a viděl jsem krásy místního údolí – mě nejvíce potěšil Isengard a kraj lesa, který použilo společenstvo při vstupu do lesa elfky Galadriel :-) (určitě všichni víte o čem mluvím : - D)

Zde byl postaven digitální Orthank - můžete vidět obrázek nad tímto jak to vypadalo ve filmu - pohoří jsou stejná a věž byla digitálně domalovaná :-)

Tady vstupovalo společenstvo to Lottlorienu

 Pak následovala ta větší sranda – jízda na koni. Jel jsem ve skupině se 3 turistama s Asie (kteří jsou minimálně v Quenstown na každém rohu. Některé obchody mají popisy také v té jejich hatlamatilce a dokonce jich pár úplně vynechala angličtinu a jela čistě klikyháky) a ještě s párem z Německa. Jelo se pěkně v řadě, kdy 2 naše průvodkyně jely na začátku a na konci naší lajny. První jeli potomci Čingischána a byly následováni mojí maličkostí, kterou stíhali germánští nájezdníci. Na začátku jsme dostali základní tutoriál na jízdu na koni a několik základních pravidel mezi která patřil i fakt, že jsme se měli držet v předem dané řady a nikdo neměl nikoho předbíhat, protože by to prý narušilo hierarchii koní ve stáji. Což bylo někdy dost náročné dodržovat, protože kůň přede mnou měl stálou potřebu se krmit, a tak naše půlka kolony musela vždy zastavit. Čínské/Japonské??(nebo něco kolem podle postavení očí  ;)) turistce se ani při opakované snaze a instrukcím moc nedařilo koně rozpohybovat, a tak si vždycky koník pěkně nasvačil (asi 20krát za tu hodinu) a pak se jelo dál. Evidentně se někde Čingischánovy geny po těch pár generacích ztratily. Projížďka jinak probíhala naprosto v pohodě. Překonali jsme pár potoků a instruktorky nám v mezičase vyprávěly zajímavosti z natáčení trilogie (spojené s koňmi samozřejmě). 3 jejich koně prošly náročnými testy a staly se na několik týdnů rohanskými bojovými koňmi a jednoho z nich dokonce osedlal jeden z Asiatů. Byl to moc fajn zážitek si užít Zéland zase trošku z jiné perspektivy a i počasí docela přálo, takže nic nebránilo si naplno užít krásu místního (R)ráje.

Já a můj oř

Následně jsme dali sbohem Paradisu a Glenorchy a putovali zpět do už známého kempu u Quenstownu, kde jsem neodolal a znova navštívil lokace Ithilienu. Ještě před tím jsme zajeli přímo do Quenu, kde jsme vylezli na kopec, z kterého je krásný výhled na celé město. Já už jsem měl místní repete, protože jsem se tam vyškrábal už na Nový rok, ale protože Jan o to stál a ten výhled je prostě super, tak i přes panující vedro jsem se rozhodl vydat znovu na ten cca hodinový výstup a bylo to zase super. Poté na nás čekala návštěva knihovny, kde jsem konečně uveřejnil můj minulý blog.

V Quenstownu jsme se ještě další dva dny zdrželi, protože jsme čekali na stan, který jsem si objednal v místním obchodě, protože do té doby jsem spal vždycky v Janově stanu a můj spolucestovatel spal vždycky v autě, které jsme složitě přestavovali na postel. Za zmínku snad už jen stojí návštěva slavného místního rychlého občerstvení.  Čekal jsem asi 25 minut ve frontě a dalších 20 minut než nám slavný burger připravili (vybral jsem si variantu s avokádem, slaninou a dalšíma pochutinami). Odnesli jsme si burgr na pláž a byl to parádní požer : - ) Mno asi v tom hrálo dost i to čekání, ale rozhodně jsem těch 13 $ nelitoval.

Burger byl fakt pořádnej :-)

Naše poslední ráno u Quenstownu zpříjemnilo setkání s milým párem z Walesu, který kempoval hned vedle nás a potkali jsme se u stejného stolu u snídaně. Nejdříve jsem z útržků jejich řeči byl dost zmatený, protože jsem zachytával kousky angličtiny, ale následně začali používat pro mě úplně neznámá neanglicky znějící slova. Když jsem se s nimi následně dal do řeči a dozvěděl se zemi jejich původu, tak hnedle dávalo všechno dávat smysl. Ten den jsem se dočkal svého první pořádného čaje od odjezdu z Cromwellu. Postupně jsme totiž zjistili, že náš velice lehký a skladný vařič je sice ideální na tracky, ale na dlouhodobé vaření v kempech není ideální, protože žere hodně plynu a malá bombička stojí kolem 10 dolarů a tak jsme šetřili plyn. Den před tím jsme koupili jeden větší, ale na kempování praktičtější vařič a kupu bombiček za pár dolarů a těšil jsem se večer na první čaj. Jenže ejhle – nový vařič selhal. Každý kdo mě trošku zná ví, že téměř každý den vypiju několik pulitrových hrnků čaje a obecně jeho nabídkou nikdy neopovrhnu a když vařič nenaskočil, tak mě chytlo lehké delirium, protože po týdnu můj čajový absťák vylítnul do neskutečných výšek. Když jsem se s problémem páru svěřil, tak mi nabídli a i přes mé (samozřejmě hrané) upejpání čaj uvařili – jeeeej. Mohl jsem si pustit trochu mátového čaje žílou a film Trainspotting pro mě bude mít příště úplně jiný feeling.

Důležitá fotka - první čaj

 Vyměnili jsme v supermarketu vařič, nabrali nový stan a vyrazili směr Mavora lakes. Nejeli jsme úplně napřímo – měli jsme v plánu udělat si výlet na Remarkebles. Což je několik hor pár kilometrů od Quenu, které jsou přetvořeny v lyžařský areál. Nejeli jsme tam ovšem proto, abychom viděli nejízdné lyžařské vleky, ale protože tam byla samozřejmě jedna z lokací z TOHO filmu. A protože byla asi 2 vteřiny v prvním dílu, tak ta cca 12 km dlouhá zajížďka za to prostě stála. Navíc k lyžařskému areálu vede přece asfaltová dobrá cesta, která udělá i tu jízdu plnou serpentin docela jednoduchou. Ha ha. Samozřejmě jsme zrovna přijeli v době, kdy žádná asfaltová cesta neexistovala a postupně se teprve dělala. Vjezd nebyl zakázán (pouze v určitou hodinu), tak jsme jeli pro takové té prašné kamínkové cestě až na vrchol. Nebyla to cesta jako do toho kaňonu, ale úplně dobře se Janovi taky nejelo. My se ale samozřejmě žádné výzvy nezalekneme, a tak jsme to zvládli až na parkoviště, kde jsme v překvapení našli zaparkovaná další cca 4 auta turistů, kteří evidentně razili stejným směrem.

cesta k jezeru

Tak jsme začali šlapat do kopce s cílem najít jezer Alta, které se nachází právě na Remarkebles ztvárnilo část Rmutného dolu, kterým Společenstvo utíkalo, když opouštělo Morii. Nám se do toho kopce, který byl před námi rozhodně neutíkalo-spíše funělo. Před námi měl náskok jeden pár a já se schválně vsadil s Janem jestli je ten pár z Čech nebo Německa, protože obě národnosti jsou tu zastoupeny celkem masivně a jak na krajany, tak na sousedy narážíme doslova na každém kroku. A kdo by to byl řekl – byl to českej pár : - ) Když jsme dofuněli k jezeru, tak mě uchvátilo celé místo. Krásné naprosto čiré a ledové jezero obklopeno vrcholky hor (u jezera jsme mimochodem potkali 2 holky z Německa, takže zastoupení národů bylo naprosto vyrovnané). Rozhodli jsme se podstoupit ještě další stoupání na jeden z hřebenů odkud jsme měli ještě lepší výhled na jezero. Místo, kde běželo společenstvo jsme našli hned, protože se nacházelo přímo u jezera a tak jsem si spokojeně zafuněl – udělal pár fotek a pomalu razil zpět k autu. Ovšem cesta z kamenitého úbočí hory byla chvílemi pěkně zajímavá a více než o sestup se jednalo o postupné sklouzávání, které se nakonec neobešlo bez zaškobrtnutí a naražení kolene :-D

Krásné místo :-)

Tak tady všuuuude byl ....a teď jsem tu byl taky :-)

Společenstvo tu bylo evidentně v lyžařské sezóně...

křišťálově čistá voda

Za zmínku stojí ještě všudypřítomní luční koníci – i když tihle louku asi v životě neviděli, a proto jsem si je pro sebe přejmenoval na skalní koníky. Nakonec jsme zvládli návrat a to jak k autu, tak autem na normální silnici a vyrazili konečně směr Mavorská jezera – původně jsem chtěl tuhle část popsat i v tomto článku, ale zase jsem se trošku více rozepsal, a tak zakončím tento blog stejně jako končilo většina dílů mého oblíbeného animovaného seriálu Spiderman – TO BE CONTINUED!