Za dobrodružstvím!

Poslední třešně za velké slávy spadla do kyblíku. Trochu jsme zarelaxovali a i na tu párty v latinu stylu došlo (zase jsem si po letech zatančil nefalšovanou Tchatchu v chilském stylu :-D ). Bohužel přišlo přesně to, co přijít muselo – moje Latino army se (snad) dočasně rozpadla. Každý se rozutekl jiným směrem, až jsem v našem baráčku zůstal sám. Ale jedna kapitola končí a druhá začíná…a přesně sem jsem dopsal můj blog než jsem vyjel za tím pravým dobrodružstvím! Nyní jsem už 5 dní na cestě a konečně přichází to správné prozkoumávání Nového Zélandu. Už od začátku jsem hledal nějakého parťáka na cestování a někdy koncem listopadu se mi ozval Jan – Němec, s kterým jsem pracoval na demolicích (Má typicky německé jméno, že? : - ) ). Postupně jsme doladili detaily – nakoupili pětikilový balík rejže, nudle, vařič a další potřebné věci na kempování a vyrazili.

Už první den byl opravdu zajímavý – Já jako velký lovec lokací Pána prstenů (už jsem jich pár viděl, ale nějak jsem nestihnul se o tyto zážitky podělit na blogu – pokusím se později zpětně dohnat deficit) jsem si v průvodci našel, že na cestě do Quenstownu, do kterého jsme mířili, nachází místo zvané Skipper kaňon, kde se natáčela slavná bitva u brodu Arwen vs. 9 metalistů (teda Nazghulů). Vyjeli jsme až na vrchol sedla, kde nás vítala cedule, oznamující že pokud po této silnici pojedeme dále, tak přestává platit pojištění na auto. Ehm. To mělo být první varování, které jsme ignorovali a vyjeli dál(i další auta jeli tím směrem a proti nám, tak proč to nezkusit). Prašná cesta se po chvíli přetavila v prašnou kamenitou cestu, která byla vytesána do úbočí skály. V tu chvíli jsme při pohledu na GPS zjistili, že je před námi asi 18 km po této silnici a při pohledu dopředu se nezdálo, že by mělo přijít zlepšení. Tak jsme tona první místě otočili a jeli zpět. Doma jsem si to trošku více progooglil a zjistil překvapivě, že se tahle silnice řadí mezí 20 nejnebezpečnějších na světě ehm. Tak jsem si googlil dál a nakonec jsem našel tour, která tam pravidelně jezdí, a protože jsem našel možnost jet druhý den se skoro 50 % slevou a tak jsem tam vyrazil.

Tak se zrodil Mr BomBom - největší jezdec Nového Zélandu!

Byla to jízda!

Naše mňamka! ehm...

Naše kuchyně na další 2 měsíce :-)

Nejdříve jsme druhý den ráno jeli na autokáry, protože Tilman(náš německý kamarád z demolic) pořídil ve slevě závody právě na dopoledne. Poprvé jsem seděl v takových motokárách na pořádném okruhu a byla to fakt parádní jízda. Konečně jsem mohl zužitkovat moje vědomosti z ještě stále čerstvého řidičského průkazu :D A následně už jsem seděl v džípu směr Skypper kaňon. Ta silnice tam byla postavená během začátku minulého století a sloužila horníkům. V tom místě se natěžilo během několika let velké množství zlata. Díky tomu tam vznikla například i první novozélandská banka – což by dneska v tak odlehlém a spíše mrtvém místě, kde jsou pouze skály a řeka nikdo nečekal. Následovala prohlídka malé vesničky, kde založili dělníci i školu. Pak už se jelo na „moje“ místo. A i když se během těch 15 let změnilo koryto řeky, tak samotná lokace je jednoduše rozpoznatelná.

Vidíte tam toho King-konga? :)

Místo střetu Arwen a Černých jezdců..o 15 let později...

Takhle tu tu tenkrát vypadalo :)

Cestou toulavou...

Frodo tu tenkrát něco zapomněl v tom zmatku kolem...

Školav kaňonu

Ten den jsme také poprvé vařili na našem přenosném vařiči – když jsem viděl v supermarketu kokosový krém, tak jsem si vzpomněl na jedno skvělé čínské jídlo, kde jsem měl s rýží super kari omáčku právě na bázi kokosového kréma. Koupili jsme ještě houby v plechovce (kromě spousty dalších věcí) a tak jsem si řikal, že by to mohla bejt super kombinace. Uvařili jsme těstoviny a přidali houby. V tu chvíli jsem viděl a hlavně cítil, že ty houby jsou už samy o sobě v nějaké omáčce, ale Jan se rozhodl pokračovat v experimentu a tak…no nebudu to prodlužovat – ještě že jsme měli nakoupenou zásobu krekrů a tuňáků. 

Ráno jsme se vydali prozkoumávat okolí 12 miles delta – kempu, ve kterém jsme spali už druhou noc, který se nachází asi 15 minut autem od Quenstownu a kde se natáčel takovej ten film kvůli kterýmu tu částečně jsem. Ithilien (místo, kde Sam s Frodem viděli Olifanta a potkali Faramira v 2. díle) na mě dýchal za každým rohem. Najít konkrétní lokace už byl trošku problém, ale nakonec s pomocí švýcarského páru jsem našel výhled, ze kterého se právě naši dva hrdinové a Glum koukali na bitvu hraničářů a Haradských! Další lokace odškrtnuta ze seznamu : - )

Následně už bylo na čase se přesunout na další místo (což je asi tak nějak podstata cestování, že? :-D ) a to bylo cca další 40 km vzdálené Glenorchy, které leží na konci toho samého jezera, od kterého jsem vítal Nový rok v Quenstownu. Kousek za městečkem jsme našli DOC kemp (o tom napíšu později) na naprosto odlehlém a krásném místě s řekou. Část tohoto údolí mimo jiné sloužila jako Isengard(jééééj!).

Ithilien :-)

Ithilien + můj prst

Místo bitvy

A z tohoto místa ji sledoval Frodo a Sam...

To samé místo z filmu :-)

McIntoshovo utrpení

V kempu jsme moc dlouho nepobyly. Vstávali jsme v 6, protože před námi stála první pořádná tracková výzva. Jan dostal od kamaráda echo na track nazvaný McIntosh look, který byl právě nedaleko Glenorchy. Když jsem se podíval na internetu na popis trecku, tak jsem se na chvíli zarazil, protože jsem uviděl, že se jedná o track s pokročilou obtížností. Hmm. Ale pak jsem si řekl, že jsem přece Wolfenstaina nedávno dohrál na expertní obtížnost, tak tohle bude určitě úvod pohodička.Tady si můžete přečíst nějaké to info o tracku V 8 ráno jsme už stáli na parkovišti, ke kterému jsme se měli druhý den vrátit. Cesta začínala a končila pouze několik desítek metrů od sebe a podle doporučení jsme se vydali na její vzdálenější začátek, který ležel několik stovek metrů po silnici. Nejdříve jsme vstoupili do ovčí ohrady, kde jsme následně zjistili, že cesta vede právě podél ohrady, ale na její druhé straně. A tak jsme vyrazili. A začli jsme stoupat….a stoupat…a pro změnu zase stoupat. V některých místech jsem byl dost vděčný stavitelům oplocení, které jsme sledovali celou dobu stoupání, protože sloužilo jako pomocné zábradlí v některých kritických momentech, kdy se úhel sklonu kopce už zdál s plnou krosnou na zádech nepřekonatelný.

Západ slunce :-)

Jeden z mnoha krásných výhledů na tracku..

Výhled z chaty

Naše velké štěstí bylo to, že jsme vyrazili právě brzo ráno a navíc jsme šli ze západní strany k východu díky čemuž jsme první 3 hodiny byly ve stínu, který právě tvořilo pohoří nad námi. V tu chvíli jsem si pomalu začal uvědomovat rozdíly mezi Wolfenstainem, kdy stačilo držet Capslock a tady člověk musí překvapivě zapojit vlastní nohy ;-) po cca 2 hodinách stoupání jsme dorazili k místu, kde vedla cesta přímo do ovčí ohrady a začlo…chvilka napětí…další stoupání, které bylo tentokrát okořeněno mnoha hov….teda exkrementy ovcí pobíhajících kolem nás – prostě Nový Zéland v plné kráse. V tu chvíli mezi těma všema hov…exkrementama ovcí jsem si vzpomněl na pana Ovčáčka – ani nevim proč, ale prostě nějaká asociace prošla hlavou a druhá se týkala bojovníků ISIS, kteří by tu určitě našli svůj ráj na zemi a už by třeba neměli potřebu ho hledat na té posmrtnější straně.

Oduliny sítě na cestě :-)

Tohle bylo tak ve třetině cesty

Ložnice na horách

Tak tady přesně jsem byl

Doly po cestě

Parádní vnitřek chaty

Cesta dolů :-)

Řeka, kteoru jsme museli přebrodit

Abych to zkrátil – celá cesta nám trvala ten den cca 6 hodin. Po asi 3 hodinách jsme se dostali na jeden z hřebenů, kde nás už dohnalo sluneční záření, které moc moc zpříjemnilo další následné stoupání (které už bylo trošku pozvolnější). Asi ve 2 jsme se vydrápali na McIntosh Hut – krásná chatička v horách, kde bylo pár matrací, základní kuchyňské vybavení, stůl a celkově moc krásná horská chatička, která se nám stala domovem pro následující noc. Po příchodu jsme spořádali krekry s tuňákem a oba vyčerpáním zalehli na cca 3 hodiny. Poté jsme pročetli návštěvní knihu, ze které jsem se dozvěděl, že 3 postavy na protějším kopci, které jsem spatřil během dne byli Češi a prakticky na každé straně jsem narazil na českou stopu (jedni zde dokonce slavili Silvestra). Následovalo vaření nudlí (tyhle už byly jedlé) a po západu slunce jsme oba ulehli. Ráno jsme znovu brzo ulehli, abychom vyrazili spalujícímu žáru a dostali se do údolí včas. Druhý den už byla cesta o poznání pohodovější a asi po 5 hodinách jsme už stáli u našeho auta. Nejzajímavější z druhé části bylo brození ledové horské řeky a několik opuštěných dolů (pokud nepočítám krásné výhledy na krajinu). Musím říci, že i když jsem první den cestu krpály chvílemi proklínal, tak za ty výhledy, krásnou chatu a celkový pocit z celého výletu to stálo. Už se pomalu těším na další více denní track…Tak sice už mám za sebou další dobrodružství, ale to si nechám zase pro další článek :-)