Takže kde jsem to skončil? A ano na Taiwanu Teď mi to zpětně
přijde, že už to je aspoň 5-6 týdnů a přitom jsem z Taiwanu odletěl teprve
před necelými 14 dny. V každém případě jsem vstával docela brzo a vyrazili
jsme s Jirkou na výlet. Ale ještě před ním jsem si dal snídani na hostelu.
Snídaně fungovala principem švédských stolů a bylo zde pečivo (samozřejmě
toustové chleby a bagetky – s naším českým chlebem jsem se už dávno
rozloučil) a pak tuňák, burákové máslo, nějaké salámy a kupa místních
snídaňových specialit. U nich se na chvíli zastavím. Byla zde mísa s hmotou,
která vypadala jako lehce převařená rýže a pak další misky plné těžko
specifikovatelných ingrediencí. Něco vypadalo jako nějaké výhonky, taky nějaké
zelí a nějaká další zelenina a asi i trochu masa. Vzal jsem si talíř a říkal
jsem si, že musím vyzkoušet místní snídaňové dobroty. Navíc mi většina místního
jídla do dnešního dne chutnala (něco z night marketu a něco z různých
stánečků), a tak jsem se na to docela těšil. Nabral jsem si plný talíř – na půlku
jsem si dal rýži (šak tu přece mam rád, ne? – to mi běželo hlavou) a na zbytek
talíře po troškách od dalších ingrediencí. A k tomu jsem jen tak pro
jistotu přihodil jeden toust a kousek tuňáka. Udělal si místní čaj a pustil do
těch místních mňamek. A jak už Vám asi trošku došlo, tak to všechno byl spíše
takový opak :-D Nejdřív jsem zkusil tu „rýži“, která nechutnala vůbec jako
normální rýže, kterou jsem měl třeba předešlý den k obědu, ale jako taková
fakt špatná ovesná kaše. A ostatní jídla na tom dost podobně. Ta už měla tedy
většinou výraznější chuť, ale všechno to prostě chutnalo HROZNĚ! A já toho měl
plnej talíř. V tu chvíli jsem si všiml takového energického Taiwance,
který mluvil asi nejlépe anglicky ze všech Taiwanců,které jsem potkal, jak se
vybavuje s ostatními a doplňuje jednotlivá jídla a v tu chvíli mi
došlo, že pokud to nehodlám sníst (a to jakože fakt nehodlám), tak budu muset
jít kolem tohoto sympatického a usměvavého člověka, který je nejspíše majitel a
nebo manažer hostelu a celý talíř vyhodit. No to bude veselý start, když
vyhodím tradiční taiwanskou snídani –
určitě mi pak plivne do pití a nebo k nám začnou dovážet jen vadné MP3
přehrávače. No talíř jsem nenápadně odsunul a začal si chodit pro další tousty
a tuňák a vyčkával jsem. V průběhu jsem vypil několik čajů a skvělých
pomerančových džusů a toustů jsem snědl tolik, že jsem následně nemusel do
odpoledne nic pozřít. Ale pán rozhodně neměl v plánu odejít, a tak jsem
nakonec musel jít na pochod hanby a celý talíř vyklopit do koše. Snažil jsem se
tvářit hodně provinile a při tom jsem se moc omlouval, že to jdu vyhodit a jako
obraný argument jsem používal fakt, že místní obědy a večeře mi moc chutnají,
ale snídaně se úplně netrefily do mého vkusu. Reakce toho pána byla v pohodě
a minimálně na povrchu se stále usmíval a vyjádřil pochopení (je možné, že
nejsem první turista, který to udělal – aspoň doufám :-D ). Když jsem toto měl
zkrku, tak jsem po krátkém plánování a relaxu vyrazili s Jirkou směr Elephant
Mountain. A v tu chvíli jsem si uvědomil velkou výhodu, kterou Taiwan a
vlastně sám Taipej má. Všechno je v dojezdu metra! Ať už chci do přírody/centra
města a nebo si užít trochu místních památek, tak vše je přímo v Taipei a
nebo v jejím nebližším okolí. Někdo z našeho milovaného města může
namítnout, že Petřín je taky v dojezdové vzdálenosti, ale já mluvím o
opravdové přírodě s pořádným výšlapem. A to naše volba nebyla zdaleka
jediná možnost, ale vzhledem k její blízkosti a dobrému hodnocení na internetu
jsme se rozhodli nakonec vyrazit tímto směrem. Po pár minutách cesty metrem
jsme vystoupili na konečné jedné stanice, od které stačilo ujít jen pár metrů a
už už jsme byli u úpatí těchto hor. Nebylo zde úplně moc lidí, ale pár turistů
se přece jenom našlo, a tak jsme cestu našli celkem snadno. Od začátku byla prakticky celá naše cesta po
schodech. Bylo slušné vedro, ale naštěstí jsme byli většinou schovaní pod
stromy. Po nedlouhé cestě jsme dorazili na jeden z vrcholků místních hor,
kde byla řada turistů a v tu chvíli se konečně ukázalo, že Taiwanci
pochopili, kdo k ním z takové dálky přijel, protože dvě mladší
Taiwanky mě požádali o společné foto. Nahodil jsem svůj typický výraz „modrá
laguna“ a usmál se do jejich Samsung. Po četných žádostech jsem jim i dal
několik autogramů. (No dobře – prostě chtěli se mnou a s Jirkou fotku –
prej se to lidem z Evropy na Taiwanu občas stává, tak se to aspoň jednou i
poštěstilo nám :-D ). Dále jsme z mapy vyčetli, že máme několik možností
okruhů s tím, že nejvyšší bod celé trasy je 1350 metrů. Rozhodli jsme se,
že chceme určitě jít delší okruhy, protože kolikrát se člověk za život podívá
na Taiwanu do hor, a tak jsme vyrazili po dalších schodech nahoru. V jednu
chvíli se cesta rozdělovala. Jedna cesta se zdála více do svahu, ale podle
všeho by měla rychleji mířit k cíli a druhá mířila pozvolnějším tempem
vzhůru. Znáte takové ty kouzelné dědečky z pohádek, kteří se vždycky
objeví v určitý moment a pomůžou hrdinovi v jeho nesnázi? Tak tohle
byl jeho opak :-D (narazili jsme později ještě na jednoho kouzelného dědečka,
ale ten byl ten pravý pozitivní pohádkový, ale o tom až déle). Usmíval se u
rozcestí a říkal „sejm, sejm“. Z čehož jsem vydedukoval(přeložil, protože „Same“
znamená stejné), že obě cesty jsou podobné a jen ta jedna bude o trošku prudší.
A tak jsme se vydali na tu rychlejší. Tady musím zmínit fakt, že po tom co jsme
četli na internetu jsme se rozhodli pro žabkovou obuv. A právě v tomto momentu
se nám to málem hrubě nevyplatilo, protože po nějaké době se normální „schodová“
cesta přetavila v takovou trošku lehčí verzi feraty – železné cesty. Lez
jsem po žebříku a provazech s batohem na zádech a s tou nejhorší
obuví, kterou jsem si mohl vybrat. Chvílema jsem se bál, že se mnou řetěz
utrhne a také jsem spoustu sil soustředil na udržení žabek na noze, protože
jsem věděl, že mě čeká ještě dost kilometrů a na boso se mi nechtělo chodit po
celém Taipei. Nevím jak se to povedlo, ale nakonec jsme to všechno zvládli a
vylezli nahoru zřejmě na cestu, po které bychom šli, kdybychom vybrali tu
pozvolnější (po které samozřejmě šla většina turistů). Následně jsme se
vydrápali na nevyšší bod. Zde a následně i na dalších místech jsme narazili na
malé posilovničky s lavičkou a činkami. Zde cvičili pravděpodobně místní
(většinou starší) obyvatelé, kterým podle všeho mohlo být od 50 do 1000 let. Byli slušně vypracovaní a probodávali nás jejich sveřepé pohledy. I když jsem
před tím navštívil místní chrám, tak mi přišlo, že až teď jsem uviděl pravé
místní mnichy čerpající energii z okolí a udržují místní starověké tradice
po tisíce let. A nebo to prostě taky byli důchodci z „bytovek“, které jsem
viděl pod kopcem. Na Taiwanu je možné všechno. Jirka si taky trošku
zaposiloval, ale já jsem usoudil, že po tom, co jsem přežil železnou cestu, tak
nebudu pokoušet osud tento den podruhé a činky jsem sledoval jen z uctivé vzdálenosti. Když jsme následně šli po hřebenu, tak jsme
narazili na cca 10 psů, kteří jen tak leželi vedle cesty a celé místo se zdálo
jako nějaký provizorní útulek. Našeho hositele Chyoa jsme se ptali den před
tím, jestli jedí také psy (Navrhují sníst psy!!! – Cimrmanovci pochopí) a ten
nám se smíchem sdělil, že u nich jsou psi v bezpečí, ale že v nedaleké
Číně nejsou zdaleka tak v bezpečí a tihle vypadali jako kdyby právě
přeplavali moře mezi Taiwanem a Čínou, ve které těsně utekli řezníkovi z lopaty
(Tak nějak se to říká, že? :-D) a po mnoha útrapách mohou spokojeně dožít na
místním kopci, kde pomáhají střežit mocné tajemství nesmrtelnosti mnichů. Jeden
pejsek hlídal na skále, ze které byl krásný výhled na celé město, kde jasně
dominovala Taipei 101 a při přiblížení dal jasně najevo, že na jeho skálu
rozhodně není dost místa pro dva. Zbytek cesty už se nesl v pohodovém duchu
a po několika hodinách jsme vylezli zase na kraji Taipeie. A protože jsme po
horách nachodili pěkný pár kilometrů, tak jsme vůbec netušili, kde jsme a kam máme
jít. Chvíli jsme bloudili při hledání metra, ale nakonec jsme se rozhodli pro nejjednodušší
řešení a vyrazili směr Taipei 101, která se tyčila v dáli a odkad jsme
věděli, že nám jede metro. Při cestě jsme narazili na naprosto luxusní
pekařství, kde jsem si za pár místních dolarů koupil místní čokoládovo/kakaový
zákusek a jen při pomyšlení na něj se mi sbíhají sliny (a po hrozné snídani u
mě zase místní kuchyně získala plusové body). Když už jsme dorazili k centru,
tak už byla tma, ale protože senám ještě nechtělo domů, tak jsme se zatoulali
do okolí mrakodrapu a sledovali místní noční život. V hlavních ulicích
bylo množství pouličních umělců (kouzelníci, akrobati..), kteří podle všeho
pocházeli z Evropy nebo USA a předváděli své umění divákům a následně
vybírali peníze a podle počtu příspěvků se rozhodně nemají špatně. Chvilku jsme
bloudili po centru, ale i když jsme věděli přibližný směr, kterým bychom se
dostali do hostelu, tak jsme se nakonec vydali směrem k metru a jeli domů.
Večer nás ještě přišel navštívit Chayo a rozloučit, protože jsme příští den
měli už odlítat a tohle byla poslední šance na setkání. Poděkovali jsme za
všechnu jeho péči. A musím říci, že se couchsurfing osvědčil jako naprosto
skvělá služba a brzy se mi to mělo znovu potvrdit. Po příjemné sprše jsem zalezl
do své kóje a i přes cca 20 km v nohách a velkou únavu si mé tělo stále
nestihlo zvyknout na časový posun a znovu jsem usnul až po půlnoci.
Ráno jsem vstal až těsně před koncem snídaně, a tak jsem
rychle pospíchal a hlavně se velkým obloukem vyhýbal místním mňamkám. Nacpal
jsem do sebe pár toustů s tuňákem a vypil několik čajů a pomalu se pobalil
a odhlásil jsem se z motelu. S Jirkou jsme zůstali ještě asi do 2
odpoledne ve společných prostorech, kde jsme relaxovali a plánovali, co udělat
s posledním dnem. Letadlo nám letělo až v 11 večer, a tak jsme měli
spoustu času na ještě jeden výlet. V tu chvíli jsem mimochodem začal psát
tento blog. Z motelu jsme se vydali směr chiang kai-shek Memorial hall (A
ano tohle jméno jsem si musel vygooglit). Hned po východu z metra jsme
uviděli obrovské náměstí, které ohraničovaly 3 obrovské budovy a jedna velká
brána. 2 budovy, které byly naproti sobě byly obrovské paláce naprosto shodné a
v dáli se vypínala obrovská budova, která vypadala jakože by mohla být ten
memorial hall. Dvě stejné budovy byly asi v minulosti nějaké chrámy v současnosti
přetavené v národní divadlo a galerii (pokud si dobře pamatuji). Uprostřed
náměstí jsme zrovna stihli pompézní ceremoniál sundávání vlajky vojáky. Vojáci
motali vlajku trochu zbytečně dlouho a
tak jsem po nějaké době se vydal směr memorial hall, kde byla velká socha
nějakého místního starověkého vládce. Celé to působilo naprosto pompézně. V mezičase
se setmělo a náměstí se ponořilo do tmy narušované reflektory na jednotlivých
budovách. Reflektory ještě podtrhovaly celou atmosféru. A protože se už blížil
pomalu ale jistě náš odlet, tak jsme se rozhodli vydat směr metro. Protože jsme
měli ještě trochu času, tak jsme vystoupili o jednu stanici vedle hlavní
autobusové stanice, kde se podle názvu stanice měl nacházet nějaký další chrám.
Toho jsme hned následně litovali, protože chrám tu možná někdy stával, ale
dneska už ho asi připomínala jen nějaká bytovka nebo úřad. A tak jsme vyrazili
směr hlavní autobusové nádraží. Cesta se zdála jednoduchá, protože jsme měli
prakticky jít jen po hlavní silnici. Když jsme dorazili na místo určení, tak
jsme nějakou dobu nic, co by připomínalo autobusové nádraží neviděli. Později
jsme zpozorovali budovu připomínající nádraží, ale na druhé straně ulice, což
obvykle není problém, ale od druhé strany nás oddělovaly asi 4 pruhy silnice s žádnou
možností přechodu. Začli jsme pobíhat kolem a následně se ptát kolemjdoucích.
Narazili jsme na studentíka, který sice nemluvil anglicky, ale pochopil naši
žádost a ukázal nám v nedaleké ulici podchod. Provedl nás do podzemního
bludiště a následně nám ukázal směr stanice. I když jsme následovali ukazatele,
tak jsme se v přelidněném podzemí ústícím nejspíše do velkých obchodních
center, protože jsme občas i procházeli přímo středem obchodů. A v tu chvíli
přišel moment, kdy se nám měl vesmír odvděčit a vyvážit síly kouzelných
dědečků. Toho horšího už máme za sebou a tak se před náma zjevil starší pán,
který nemluvil prakticky anglicky, ale pochopil naší prosbu. A najednou se
začly dít divy! Provezl nás podzemním labyrintem a jezdili jsme přes různá
patra, procházely různými dimenzemi a přísahal bych, že jsme prošli i hvězdnou
bránou a najednou jsme se octili v obrovské hale (kde se sakra vzala?!?),
kde se podle všeho nacházela hlavní autobusová stanice. Ovšem kouzelný dědeček
nebyl jen tak obyčejný kouzelný dědeček, ale zkušeně proškolený a zkušený
rádce, kterého napadlo se zeptat odkad jsme. Řekli jsme, že z České republiky
a ukázali jsme pasy, protože moc nerozuměl. V tu chvíli nás zachránil od
dalšího bloudění, protože se zeptal jestli chceme na letiště. My samozřejmě
odpověděli, že ano (celá rozmluva probíhala v takovém tom mezinárodním
jazyce – ruka/noha a k tomu nějaké to slovo) a najednou se vydal zpět s tím,
že ho máme následovat. A my celí zmatení a unavení jsme mu běželi hned za zády.
Znovu jsme vstoupili do hyperprostoru, prošli labyrintem světa a rájem srdce až
jsme dorazili do mnohem menší haly, kde bylo jen několik autobusových zastávek,
ale byla tam ta naše!!! Autobus směr letiště!! Jupí! My se možná i na ten
Zéland nakonec dostaneme. Koupili jsme si lístky, sedli do autobusu a vyjeli.
Za několik hodin jsme už seděli v letadle směr Sydney a následně Nový
Zéland!!! To, že jsme nejdříve přijeli na špatný termín a následně museli
přejíždět a tahat se všemi zavazadli už ani nemusím zmiňovat :-D A tím velice
úspěšně skončilo naše dobrodružství na Taiwanu! Bylo to naprosto super!!!
Příště už se zaměřím na začátek pobytu na Novém Zélandu –
ubytování, administrativu a práci a vůbec život kolem. Bohužel jsem zase bez
času a tak to nebude úplně správně naformátované a fotky asi taky moc nebudou
(google mě nějak zlobí), ale snad to hlavní jsem tu zaznamenal J Rád si přečtu nějakou
Vaší zpětnou vazbu, protože to píšu hlavní pro Vás a doufám, že je to aspoň
trošku záživné.