Taiwan - 2. část

Takže kde jsem to skončil? A ano na Taiwanu  Teď mi to zpětně přijde, že už to je aspoň 5-6 týdnů a přitom jsem z Taiwanu odletěl teprve před necelými 14 dny. V každém případě jsem vstával docela brzo a vyrazili jsme s Jirkou na výlet. Ale ještě před ním jsem si dal snídani na hostelu. Snídaně fungovala principem švédských stolů a bylo zde pečivo (samozřejmě toustové chleby a bagetky – s naším českým chlebem jsem se už dávno rozloučil) a pak tuňák, burákové máslo, nějaké salámy a kupa místních snídaňových specialit. U nich se na chvíli zastavím. Byla zde mísa s hmotou, která vypadala jako lehce převařená rýže a pak další misky plné těžko specifikovatelných ingrediencí. Něco vypadalo jako nějaké výhonky, taky nějaké zelí a nějaká další zelenina a asi i trochu masa. Vzal jsem si talíř a říkal jsem si, že musím vyzkoušet místní snídaňové dobroty. Navíc mi většina místního jídla do dnešního dne chutnala (něco z night marketu a něco z různých stánečků), a tak jsem se na to docela těšil. Nabral jsem si plný talíř – na půlku jsem si dal rýži (šak tu přece mam rád, ne? – to mi běželo hlavou) a na zbytek talíře po troškách od dalších ingrediencí. A k tomu jsem jen tak pro jistotu přihodil jeden toust a kousek tuňáka. Udělal si místní čaj a pustil do těch místních mňamek. A jak už Vám asi trošku došlo, tak to všechno byl spíše takový opak :-D Nejdřív jsem zkusil tu „rýži“, která nechutnala vůbec jako normální rýže, kterou jsem měl třeba předešlý den k obědu, ale jako taková fakt špatná ovesná kaše. A ostatní jídla na tom dost podobně. Ta už měla tedy většinou výraznější chuť, ale všechno to prostě chutnalo HROZNĚ! A já toho měl plnej talíř. V tu chvíli jsem si všiml takového energického Taiwance, který mluvil asi nejlépe anglicky ze všech Taiwanců,které jsem potkal, jak se vybavuje s ostatními a doplňuje jednotlivá jídla a v tu chvíli mi došlo, že pokud to nehodlám sníst (a to jakože fakt nehodlám), tak budu muset jít kolem tohoto sympatického a usměvavého člověka, který je nejspíše majitel a nebo manažer hostelu a celý talíř vyhodit. No to bude veselý start, když vyhodím tradiční taiwanskou snídani  – určitě mi pak plivne do pití a nebo k nám začnou dovážet jen vadné MP3 přehrávače. No talíř jsem nenápadně odsunul a začal si chodit pro další tousty a tuňák a vyčkával jsem. V průběhu jsem vypil několik čajů a skvělých pomerančových džusů a toustů jsem snědl tolik, že jsem následně nemusel do odpoledne nic pozřít. Ale pán rozhodně neměl v plánu odejít, a tak jsem nakonec musel jít na pochod hanby a celý talíř vyklopit do koše. Snažil jsem se tvářit hodně provinile a při tom jsem se moc omlouval, že to jdu vyhodit a jako obraný argument jsem používal fakt, že místní obědy a večeře mi moc chutnají, ale snídaně se úplně netrefily do mého vkusu. Reakce toho pána byla v pohodě a minimálně na povrchu se stále usmíval a vyjádřil pochopení (je možné, že nejsem první turista, který to udělal – aspoň doufám :-D ). Když jsem toto měl zkrku, tak jsem po krátkém plánování a relaxu vyrazili s Jirkou směr Elephant Mountain. A v tu chvíli jsem si uvědomil velkou výhodu, kterou Taiwan a vlastně sám Taipej má. Všechno je v dojezdu metra! Ať už chci do přírody/centra města a nebo si užít trochu místních památek, tak vše je přímo v Taipei a nebo v jejím nebližším okolí. Někdo z našeho milovaného města může namítnout, že Petřín je taky v dojezdové vzdálenosti, ale já mluvím o opravdové přírodě s pořádným výšlapem. A to naše volba nebyla zdaleka jediná možnost, ale vzhledem k její blízkosti a dobrému hodnocení na internetu jsme se rozhodli nakonec vyrazit tímto směrem. Po pár minutách cesty metrem jsme vystoupili na konečné jedné stanice, od které stačilo ujít jen pár metrů a už už jsme byli u úpatí těchto hor. Nebylo zde úplně moc lidí, ale pár turistů se přece jenom našlo, a tak jsme cestu našli celkem snadno.  Od začátku byla prakticky celá naše cesta po schodech. Bylo slušné vedro, ale naštěstí jsme byli většinou schovaní pod stromy. Po nedlouhé cestě jsme dorazili na jeden z vrcholků místních hor, kde byla řada turistů a v tu chvíli se konečně ukázalo, že Taiwanci pochopili, kdo k ním z takové dálky přijel, protože dvě mladší Taiwanky mě požádali o společné foto. Nahodil jsem svůj typický výraz „modrá laguna“ a usmál se do jejich Samsung. Po četných žádostech jsem jim i dal několik autogramů. (No dobře – prostě chtěli se mnou a s Jirkou fotku – prej se to lidem z Evropy na Taiwanu občas stává, tak se to aspoň jednou i poštěstilo nám :-D ). Dále jsme z mapy vyčetli, že máme několik možností okruhů s tím, že nejvyšší bod celé trasy je 1350 metrů. Rozhodli jsme se, že chceme určitě jít delší okruhy, protože kolikrát se člověk za život podívá na Taiwanu do hor, a tak jsme vyrazili po dalších schodech nahoru. V jednu chvíli se cesta rozdělovala. Jedna cesta se zdála více do svahu, ale podle všeho by měla rychleji mířit k cíli a druhá mířila pozvolnějším tempem vzhůru. Znáte takové ty kouzelné dědečky z pohádek, kteří se vždycky objeví v určitý moment a pomůžou hrdinovi v jeho nesnázi? Tak tohle byl jeho opak :-D (narazili jsme později ještě na jednoho kouzelného dědečka, ale ten byl ten pravý pozitivní pohádkový, ale o tom až déle). Usmíval se u rozcestí a říkal „sejm, sejm“. Z čehož jsem vydedukoval(přeložil, protože „Same“ znamená stejné), že obě cesty jsou podobné a jen ta jedna bude o trošku prudší. A tak jsme se vydali na tu rychlejší. Tady musím zmínit fakt, že po tom co jsme četli na internetu jsme se rozhodli pro žabkovou obuv. A právě v tomto momentu se nám to málem hrubě nevyplatilo, protože po nějaké době se normální „schodová“ cesta přetavila v takovou trošku lehčí verzi feraty – železné cesty. Lez jsem po žebříku a provazech s batohem na zádech a s tou nejhorší obuví, kterou jsem si mohl vybrat. Chvílema jsem se bál, že se mnou řetěz utrhne a také jsem spoustu sil soustředil na udržení žabek na noze, protože jsem věděl, že mě čeká ještě dost kilometrů a na boso se mi nechtělo chodit po celém Taipei. Nevím jak se to povedlo, ale nakonec jsme to všechno zvládli a vylezli nahoru zřejmě na cestu, po které bychom šli, kdybychom vybrali tu pozvolnější (po které samozřejmě šla většina turistů). Následně jsme se vydrápali na nevyšší bod. Zde a následně i na dalších místech jsme narazili na malé posilovničky s lavičkou a činkami. Zde cvičili pravděpodobně místní (většinou starší) obyvatelé, kterým podle všeho mohlo být od 50 do 1000 let. Byli slušně vypracovaní a probodávali nás jejich sveřepé pohledy. I když jsem před tím navštívil místní chrám, tak mi přišlo, že až teď jsem uviděl pravé místní mnichy čerpající energii z okolí a udržují místní starověké tradice po tisíce let. A nebo to prostě taky byli důchodci z „bytovek“, které jsem viděl pod kopcem. Na Taiwanu je možné všechno. Jirka si taky trošku zaposiloval, ale já jsem usoudil, že po tom, co jsem přežil železnou cestu, tak nebudu pokoušet osud tento den podruhé a činky jsem sledoval jen z uctivé vzdálenosti.  Když jsme následně šli po hřebenu, tak jsme narazili na cca 10 psů, kteří jen tak leželi vedle cesty a celé místo se zdálo jako nějaký provizorní útulek. Našeho hositele Chyoa jsme se ptali den před tím, jestli jedí také psy (Navrhují sníst psy!!! – Cimrmanovci pochopí) a ten nám se smíchem sdělil, že u nich jsou psi v bezpečí, ale že v nedaleké Číně nejsou zdaleka tak v bezpečí a tihle vypadali jako kdyby právě přeplavali moře mezi Taiwanem a Čínou, ve které těsně utekli řezníkovi z lopaty (Tak nějak se to říká, že? :-D) a po mnoha útrapách mohou spokojeně dožít na místním kopci, kde pomáhají střežit mocné tajemství nesmrtelnosti mnichů. Jeden pejsek hlídal na skále, ze které byl krásný výhled na celé město, kde jasně dominovala Taipei 101 a při přiblížení dal jasně najevo, že na jeho skálu rozhodně není dost místa pro dva. Zbytek cesty už se nesl v pohodovém duchu a po několika hodinách jsme vylezli zase na kraji Taipeie. A protože jsme po horách nachodili pěkný pár kilometrů, tak jsme vůbec netušili, kde jsme a kam máme jít. Chvíli jsme bloudili při hledání metra, ale nakonec jsme se rozhodli pro nejjednodušší řešení a vyrazili směr Taipei 101, která se tyčila v dáli a odkad jsme věděli, že nám jede metro. Při cestě jsme narazili na naprosto luxusní pekařství, kde jsem si za pár místních dolarů koupil místní čokoládovo/kakaový zákusek a jen při pomyšlení na něj se mi sbíhají sliny (a po hrozné snídani u mě zase místní kuchyně získala plusové body). Když už jsme dorazili k centru, tak už byla tma, ale protože senám ještě nechtělo domů, tak jsme se zatoulali do okolí mrakodrapu a sledovali místní noční život. V hlavních ulicích bylo množství pouličních umělců (kouzelníci, akrobati..), kteří podle všeho pocházeli z Evropy nebo USA a předváděli své umění divákům a následně vybírali peníze a podle počtu příspěvků se rozhodně nemají špatně. Chvilku jsme bloudili po centru, ale i když jsme věděli přibližný směr, kterým bychom se dostali do hostelu, tak jsme se nakonec vydali směrem k metru a jeli domů. Večer nás ještě přišel navštívit Chayo a rozloučit, protože jsme příští den měli už odlítat a tohle byla poslední šance na setkání. Poděkovali jsme za všechnu jeho péči. A musím říci, že se couchsurfing osvědčil jako naprosto skvělá služba a brzy se mi to mělo znovu potvrdit. Po příjemné sprše jsem zalezl do své kóje a i přes cca 20 km v nohách a velkou únavu si mé tělo stále nestihlo zvyknout na časový posun a znovu jsem usnul až po půlnoci.

Ráno jsem vstal až těsně před koncem snídaně, a tak jsem rychle pospíchal a hlavně se velkým obloukem vyhýbal místním mňamkám. Nacpal jsem do sebe pár toustů s tuňákem a vypil několik čajů a pomalu se pobalil a odhlásil jsem se z motelu. S Jirkou jsme zůstali ještě asi do 2 odpoledne ve společných prostorech, kde jsme relaxovali a plánovali, co udělat s posledním dnem. Letadlo nám letělo až v 11 večer, a tak jsme měli spoustu času na ještě jeden výlet. V tu chvíli jsem mimochodem začal psát tento blog. Z motelu jsme se vydali směr chiang kai-shek Memorial hall (A ano tohle jméno jsem si musel vygooglit). Hned po východu z metra jsme uviděli obrovské náměstí, které ohraničovaly 3 obrovské budovy a jedna velká brána. 2 budovy, které byly naproti sobě byly obrovské paláce naprosto shodné a v dáli se vypínala obrovská budova, která vypadala jakože by mohla být ten memorial hall. Dvě stejné budovy byly asi v minulosti nějaké chrámy v současnosti přetavené v národní divadlo a galerii (pokud si dobře pamatuji). Uprostřed náměstí jsme zrovna stihli pompézní ceremoniál sundávání vlajky vojáky. Vojáci motali  vlajku trochu zbytečně dlouho a tak jsem po nějaké době se vydal směr memorial hall, kde byla velká socha nějakého místního starověkého vládce. Celé to působilo naprosto pompézně. V mezičase se setmělo a náměstí se ponořilo do tmy narušované reflektory na jednotlivých budovách. Reflektory ještě podtrhovaly celou atmosféru. A protože se už blížil pomalu ale jistě náš odlet, tak jsme se rozhodli vydat směr metro. Protože jsme měli ještě trochu času, tak jsme vystoupili o jednu stanici vedle hlavní autobusové stanice, kde se podle názvu stanice měl nacházet nějaký další chrám. Toho jsme hned následně litovali, protože chrám tu možná někdy stával, ale dneska už ho asi připomínala jen nějaká bytovka nebo úřad. A tak jsme vyrazili směr hlavní autobusové nádraží. Cesta se zdála jednoduchá, protože jsme měli prakticky jít jen po hlavní silnici. Když jsme dorazili na místo určení, tak jsme nějakou dobu nic, co by připomínalo autobusové nádraží neviděli. Později jsme zpozorovali budovu připomínající nádraží, ale na druhé straně ulice, což obvykle není problém, ale od druhé strany nás oddělovaly asi 4 pruhy silnice s žádnou možností přechodu. Začli jsme pobíhat kolem a následně se ptát kolemjdoucích. Narazili jsme na studentíka, který sice nemluvil anglicky, ale pochopil naši žádost a ukázal nám v nedaleké ulici podchod. Provedl nás do podzemního bludiště a následně nám ukázal směr stanice. I když jsme následovali ukazatele, tak jsme se v přelidněném podzemí ústícím nejspíše do velkých obchodních center, protože jsme občas i procházeli přímo středem obchodů. A v tu chvíli přišel moment, kdy se nám měl vesmír odvděčit a vyvážit síly kouzelných dědečků. Toho horšího už máme za sebou a tak se před náma zjevil starší pán, který nemluvil prakticky anglicky, ale pochopil naší prosbu. A najednou se začly dít divy! Provezl nás podzemním labyrintem a jezdili jsme přes různá patra, procházely různými dimenzemi a přísahal bych, že jsme prošli i hvězdnou bránou a najednou jsme se octili v obrovské hale (kde se sakra vzala?!?), kde se podle všeho nacházela hlavní autobusová stanice. Ovšem kouzelný dědeček nebyl jen tak obyčejný kouzelný dědeček, ale zkušeně proškolený a zkušený rádce, kterého napadlo se zeptat odkad jsme. Řekli jsme, že z České republiky a ukázali jsme pasy, protože moc nerozuměl. V tu chvíli nás zachránil od dalšího bloudění, protože se zeptal jestli chceme na letiště. My samozřejmě odpověděli, že ano (celá rozmluva probíhala v takovém tom mezinárodním jazyce – ruka/noha a k tomu nějaké to slovo) a najednou se vydal zpět s tím, že ho máme následovat. A my celí zmatení a unavení jsme mu běželi hned za zády. Znovu jsme vstoupili do hyperprostoru, prošli labyrintem světa a rájem srdce až jsme dorazili do mnohem menší haly, kde bylo jen několik autobusových zastávek, ale byla tam ta naše!!! Autobus směr letiště!! Jupí! My se možná i na ten Zéland nakonec dostaneme. Koupili jsme si lístky, sedli do autobusu a vyjeli. Za několik hodin jsme už seděli v letadle směr Sydney a následně Nový Zéland!!! To, že jsme nejdříve přijeli na špatný termín a následně museli přejíždět a tahat se všemi zavazadli už ani nemusím zmiňovat :-D A tím velice úspěšně skončilo naše dobrodružství na Taiwanu! Bylo to naprosto super!!!

Příště už se zaměřím na začátek pobytu na Novém Zélandu – ubytování, administrativu a práci a vůbec život kolem. Bohužel jsem zase bez času a tak to nebude úplně správně naformátované a fotky asi taky moc nebudou (google mě nějak zlobí), ale snad to hlavní jsem tu zaznamenal J Rád si přečtu nějakou Vaší zpětnou vazbu, protože to píšu hlavní pro Vás a doufám, že je to aspoň trošku záživné.