První krůčky na Novém Zélandu!

A jsem tady!!! Jsem na Novém Zélandu! I přes únavu jsem pociťoval nadšení už od první chvíle, kdy jsem uviděl pod sebou ostrovy, které se měly stát na několik dalších měsíců mým domovem! Moje dvanáctileté já (které je někdy dost silně se projevující, jak všichni dobře víte) křičelo nadšením – jsem ve STŘEDOZEMI jééééé!!!! To pravé dobrodružství začíná! Teď už si najdu jen dalších 8 společníků do svého společenstva a zničím Prsten..ehm.... A moje dvacetičtyřleté já si znovu uvědomilo, co všechno mě čeká – zařídit mobil, ubytování, bankovní účet, IRD, najít si práci – a to všechno v naprosto neznámém prostředí. No jsem už tady a nějak se s tím poperu J S tou myšlenkou jsem opouštěl letadlo. Naštěstí všechna naše zavazadla dorazila v pořádku a prošli jsme i různými kontrolami na letišti, které řeší jestli nevezeme do země nějaké zakázané rostliny a předměty. Nový Zéland si svojí přirozenou krajinu chrání a kdyby sem nějaký turista dotáhl nějaké nové květiny, tak by to mohlo mít fatální důsledky. Trošku jsem se bál imigračních úředníků, protože jsem četl mnoho příběhů, kdy byli lidé posláni domů z různých důvodů a nebo strávili i několik hodin čekáním na konečný ortel úředníků. Ale paní na přepážce byla hodná a vyptávala se mě jen chviličku. Po obdržení razítka mi už nic nebránilo k vstupu do země. Hned na letišti jsme si s Jirkou koupili Vodafon sim kartu, protože bez místního čísla bychom se nikam daleko nedostali. A následně vyrazili ověšeni všemi těmi bágli z letiště. Zéland nás moc přívětivě neuvítal. Bylo zataženo a hodně foukalo. Vyšli jsme z terminálu a hledali jsme autobus. Znovu jsme oba využili možnosti couchsurfingu. Oba jsme nezávisle na sobě obepsali velké množství  potenciálních hostitelů v Christchurchi a oba jsme obdrželi pozitivní odpověď od Craiga. Ten nám poslal dobrý popis cesty až k němu domů. Museli jsme nejdříve zajet jedním autobusem na centrální autobusový terminál a následně pokračovat dalším až do blízkosti jeho domu. Na zastávce stál pokuřující řídič, a tak jsme se rozhodli ho zeptat jestli čekáme na správném místě. A v tu chvíli se ukázal jeden zásadní problém, který mě více či méně provádí do dnes. Když jsem odjel na Nové Zéland, tak jsem věděl, že se tu mluví anglicky. Nejsem ani zdaleka na úrovni rodilého mluvčího, ale myslím si, že umím anglicky docela obstojně a domluvím se bez větších problémů. Ale když jsme se zeptali pana řidiče, tak jsem se snažil vstřebat jeho odpověď několik minut a musel se zeptat, co tím chtěl básník říci. Prostě skoro jako by mluvil elfsky (což samozřejmě ve Středozemi potěší, ale ve chvíli, kdy jsem na Zélandu a potřebuju se dopravit na místo noclehu, tak není úplně to pravé ořechové). Nakonec jsme pochopili, že jsme na správném místě a pan řidič nás za chvíli nabere a odveze až na hlavní terminál. Ale tahle jejich novozélandština je prostě síla :-D naštěstí takhle nemluví úplně každý, ale třeba 80 % lidí na stavbách bohužel ano :-D Takhle silný akcent jsem úplně nečekal. V mépráci jsem si vyslechnul a většinou i porozuměl většině přízvukům (nejvíce mě potrápil přízvuk Skotů :-D ). Do dneška trénuju a učím se, ale některým lidem je pro mě hodně těžké porozumět a zvláště, když k tomu přidají ještě nějaký slang a spešl slovíčka, tak jsem úplně namydlenej :-D No ale v každém případě jsme dojeli na terminál v pořádku, a protože se jedná o velice moderní budovu, tak jsme bez problémů pochopili, kdy máme vystoupit. Jinak k MHD v Chrisu. Je zde velké množství zastávek a jízdním řádu jsem napsány jen některé „velké“ zastávky a přibližné časy. To přibližné je důležité, protože tu autobusy prostě nejezdí prakticky nikdy včas. Zlaté MHD v Hradci. Místním autobusům se říká Metro (asi si tím něco kompenzují) a zastavují na zastávkách na znamení a to ať už z autobusu nebo ze zastávky. V každém případě jsme na terminálu přesedli do dalšího autobusu a v něm už jsme se trošku báli, protože jsme nevěděli jak poznat, kdy dát řidiči znamení pro zastavení. Autobus řídila starší paní, která naštěstí neměla tak silný akcent, a tak jsem ji ukázal popisek naší cesty a poprosil o zastavení na místě určení. A jeli jsme. Jeli jsme 5 minut….10…..20…..25…..už mi to připadalo jako věčnost a začínal jsem ztrácet naději, protože mi přišlo, že jsme už pěkně daleko od centra města (A ono jsme taky měli být, protože naši hostitelé bydlí v odlehlejší  části města). A najednou paní řidička prudce zastavila a zavolala si nás jakože, kde to měla zastavit. V tu chvíli mi běželo v hlavně mnoho scénářů následujících události a žádný z nich nebyl moc pozitivní. V jednom jsem nebohou řídičku zbavil řízení autobusu, nasadil si pirátskou čepici, vyhlásil koráb za svůj a následně přestavěl autobus na svojí ubytovnu, v které bych objížděl Zéland. Naštěstí se nenaplnil ani jeden ze scénářů a paní řidička nám řekla, že to můžeme vystoupit tady a že jen o pár metrů přejela zastávku. A tak jsme vyrazili do tmy směr Palmers road, která měla být podle všeho jen 5 minut pěšky. A i přes to, že už jsme měli mít jen pár metrů k domu, tak jsme si nebyli zdaleka jistí směrem.  Byla už noc kolem 10 hodiny a tak všude byl klid. Když v tu chvíli jsme uslyšeli kroky na cesty před náma a ze tmy se vynořila postava, kterou jsme se rozhodli kontaktovat s dotazem na správný směr. Ta postava se nás rozhodla kontaktovat v tu samou chvíli a když se nás zeptala, jestli jsme couchsurfři, tak bylo hnedle jasné odkud vítr vane. To byl samozřejmě náš hostitel Craig, který zrovna mířil na noční směnu (pracuje v hotelu). UF! Ovedl nás do svého domu. Přivítal nás i přes spěch velice příjemně a následně nás nechal úplně samotné v baráku, kde bydlí ještě se svým dlouhotelým kamarádem Peterem, kterého jsme měli potkat až druhý den. Byli jsme v místě, které se nám mělo stát na několik dalších nocí domovem! JUPí!!!!

O ubytování, zařizování nezbytností a prvních pracech budu psát zase příště. Pokudim se psát více kratších článků, abych se dostal více do aktuálnosti (momentálně jsem na NZ už 3 týdny – toto letí :-D ) – platí to samé, co předtím – není moc času na formátování a fotky nějak haprují – snad jich trochu více brzy nahraji na svůj facebook, tak doufám, že se Vám moje psaní libí J